Ponořeni do Kristovy smrti a jeho zmrtvýchvstání

Během svatého týdne a o Velikonocích intenzivně prožíváme drama Velkého pátku a vítězství velké noci - strašné utrpení a nádherné oslavení našeho Pána. Když se podíváme na sebe a kolem sebe, vidíme i své vlastní kříže a bolesti druhých. V dnešní době (jaro 2023) také myslím obzvlášť na nám i fyzicky blízký konflikt na Ukrajině. A kolik utrpení si naděláme sami svou hloupostí a náklonností ke zlému. A Kristus? Kristus je uprostřed toho všeho s námi.

“Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.” (Řím. 6, 4)

Před pár dny jsem šla na výstavu Starých mistrů ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze. V renesančním oddělení byl také nádherný obraz, v jehož centrum je kříž s Kristem, ze kterého tryská krev do fontány umístěné pod ním. Na fontáně jsou kohoutky, ke kterým putují z různých stran všelijací lidé s kalichy. - Všem je dovoleno přijít k životodárné fontáně!

Nad vchodem do interiéru funkcionalistického kostela sv. Jana Nepomuckého v Košířích v Praze je nádherná mozaika se symboly božských ctností víry, naděje a lásky. Vedle kotvy a srdce je tedy i kříž, ale zde je na něm i bílé plátno, to se mi obzvlášť líbí, protože připomíná Ježíšova vítězství.

Jednou nám pan farář (teď píšu o jiném panu faráři a o jiném kostele) říkal, že místo kříže (stojícího vedle obětního stolu) by měl být spíše vzkříšený Ježíš, poslední slovo že nemá kříž, Ježíšovo utrpení, ale jeho vítězství ve Zmrtvýchvstání.

A kde je Pán Ježíš teď, když je v nebi? Na to máme odpověď v Písmu: “… Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!” (Řím. 8, 34)

Nestojí ale obojí ruku v ruce v našem každodenním životě v tomto slzavém údolí? I kříž je do konce světa aktuální. Kolik ještě musíme každý doplnit na Kristově utrpení, vždyť není ještě dokončeno. Skrze křestní napojení můžeme říct: my v Kristu a on v nás. Tak máme účast na jeho utrpení v našem utrpení.

V minulých měsících jsem se seznámila se dvěma knihami jedné německé spisovatelky. Maria  Calasanz Ziescheová (1923-2001) byla sestra z Kongregace sester Notre Dame de Namur a autorkou životopisných románů. Ve své knize Návrat líčí opravdový příběh kněze navrátivšího se v roce 1955 ze zajateckého tábora na Sibiři zpět do Německa, konkrétně do Německé spolkové republiky. Strávil v zajetí dlouhých 13 let. Za překročení zákazu vykonávání náboženské činnosti byl ovšem původně odsouzen k 25 letům nucených prací, vedle toho byl za tajně vykonávané kněžské úkony týrán (bohužel se našli tací, kteří ho udali). Jeho návrat a návrat dalších vězňů je vlastně zázrak. Kdo za ním stál?

V roce 1955 se spolkový kancléř Konrad Adenauer vydává na cestu do Moskvy s cílem vyprosit si u mocných v Kremlu propuštění posledních 10 tisíc německých válečných zajatců. Zdánlivě má holé ruce, ale Adenauer je hluboce věřící křesťan, vše odevzdává do Božího vedení a horlivě se za zdar své mise modlí. Navíc není sám. Skupina německých mužů z freiburské arcidiecéze v této době koná pouť do švýcarského města Flüe za svatým Mikulášem (německy Niklaus von Flüe) a po celou dobu urputných jednání v Moskvě se nepřetržitě modlí. Starý, na první pohled bezbranný, Adenauer odjíždí na konec se svolením jedné z nejhrůznějších mocností své doby odvézt si německé válečné zajatce domů.

Kněz po svém návratu do Německa musí projít dlouhým procesem svého vnějšího a vnitřního uzdravení. Vždyť byl za každý kněžský úkon v lágru trestán, dokonce nelidsky týrán. Kněžská služba v něm nyní vyvolává strach. Naštěstí díky dobrým přátelům a pochopení ze strany kardinála může mít pro svůj uzdravující proces tolik času, kolik potřebuje. Po nějakém čase se dokonce setkává v Rhöndorfu se spolkovým kancléřem, aby mu poděkoval. Adenauer si od něj vyžádá kněžské požehnání.

Kniha má své pokračování pod názvem Nový začátek, ve které už hlavní hrdina zase vykonává své kněžské povolání.

Sestra Maria  Calasanz Ziescheová popisuje autentický příběh muže, který ani v pekle sibiřského lágru nezradí Krista, dokonce jeho přítomnost v některých okamžicích velmi intenzivně prožívá. Domů do Západního Německa si ze zajateckého tábora mimo jiné přiveze i kříž z ostnatého drátu.

Křtem jsme napojeni na tajemné Kristovo tělo. “Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus.” (Gal. 2, 20) Kristus se stává Pavlovou vášní číslo jedna. Tak by tomu mělo být i u nás. Každý z nás je účasten na Kristově životě. “Účast na Kristu /znamená/ … podílet se na bolestném, smrtelném a oslaveném životě Spasitele.” (Peter Wolf: Ve škole apoštola Pavla, pro Schönstattské hnutí v České republice vytiskl Institut schönstattských rodin, 2019, str. 60)

Můj bratr přestal chodit na nedělní mši svatou, když mu bylo mezi 10 a 13 lety. Letos mi volal na Velký pátek. Co že se dnes nesmí dělat? Říkám: “No, není nic zakázáno, na televizi se můžeš dívat, pustit si zprávy … Ale určitě bych si nepustila komedii, dnes je den smutku.” O přísném půstu určitě ví, doma je s další osobami, které mu to řeknou. Nedá mi to a později se sebe ptám, proč se na to vůbec ptal? Že by se v něm něco hýbalo?

Další z mých příbuzných se stará moc o to, co se říká. Že se na Velký pátek nemá prát prádlo, že se má rozjímat. S tím druhým bych souhlasila. Příště jí nebudu říkat, že jsem prala, abych ji nepohoršila. Neperu na Boží hod Velikonoční.

Jednou mi řekl kolega. “Vůbec jsem nevěděl, že jsi věřící. Ale já to chápu, moje babička taky.” Řekl to ale způsobem, jako kdybych byla postižená. Neuměla jsem na to reagovat.

O letošních Velikonocích mělo být podle sdělovacích prostředků pokřtěno jen v brněnské diecézi na 100 katechumenů.

Zpřítomněním Ježíšovy vykupitelské oběti je eucharistie. Řečeno slovy jednoho kněze při nedávné rekolekci pro ženy: “Eucharistie je /…/ zpřítomněním smrti a vzkříšení Pána Ježíše. Bůh to tak chtěl, že jsme součástí té oběti, protože je to oběť za nás, za naše vykoupení. /…/ Mše svatá (oběť) je vymyšlena jako nová smlouva. Když jdeme na mši, musíme si uvědomit, že při této smlouvě budeme jednat s Bohem. To je vidět i při oblékání (jdeme na návštěvu k někomu důležitému, jak se dokážeme obléknout!). Musíme myslet i na naši duši, než půjdeme na mši - jak vypadá moje duše před Bohem?

Na začátku mše se Mu představujeme. Musím uznat, že jsem hříšník, nejsem svatý. /…/ A to říkáme i ostatním lidem. - Mše sv. začíná úkonem kajícnosti. Smlouva s Bohem je Bible. Tady jsou napsaná práva a povinnosti - jako v každé smlouvě. Předmětem smlouvy je homilie. A co mě stojí tato smlouva? Všechno. Bůh chce náš život, chce lidi. Přináším svou osobu. To je dílo mého vykoupení. /…/ Co dělá Bůh? Bůh dává svého Syna. /…/ Bůh proměňuje dary chleba a vína v sebe. Ponižuje se pro nás. Bůh proměňuje nějakým způsobem nás v sebe. Smlouva se má podepsat. Jak? Bůh to podepisuje svou krví a my jdeme ke svatému přijímání. A pak už zbývá jen rozloučení. Propouští nás s požehnáním.”

Odcházíme s tím, že budeme uskutečňovat smlouvu, kterou jsme při mši sv. “podepsali” s Bohem.

Na závěr pár slov od P. Kentenicha (J. Kentenich, Vykoupený člověk, kněžské exercicie, Schönstatt 1935; in: Peter Wolf: Ve škole apoštola Pavla, str. 65):

“Vykoupený život je nesmírně bohatý život … Důvod v jednom slově: vykoupený život je bohatý život, poněvadž vykoupení v sobě zahrnuje nejen osvobození, /…/ ale současně jako pozitivní stránku také jedinečně hlubokou, osvěžující účast na Božím životě. Vykoupení je osvobození, vykoupení je však také obohacení: být vtažen do niterného trinitárního života. Při pohledu na dnešní život a situaci můžeme lidově říct: kdo má Boha, má všechno.”

Alena Smlsalová, liga žen

Otázky k zamyšlení
    • Odevzdávám Kristu ve svém životě všechno, aby to tak bylo zahrnuto do jeho vykupitelského díla?
    • Soustředím se dobře při mši svaté (a učím tomu také své děti)?
    • Jaká je má příprava na mši?

 

Článek ve formátu pdf si můžete stáhnout zde,  soubor ve formátu pdf pro tisk článku jako brožury si můžete stáhnout zde.