Milí čtenáři Spoj nás,

před pár dny uběhlo výročí ruské invaze na Ukrajinu. Musím přiznat, že už jsem emocionálně vyčerpaný, po období Covidu ještě válka, energetická krize, zemětřesení v Turecku a Sýrii. Už dlouho nezažila Evropa (a okolí) tak dlouhé období emocionálního vypětí, které nemá konce. Protože není možné žít stále ve strachu, naučili jsme se jej potlačovat. Snažíme se vyhýbat dalším negativním informacím a současně si to vyčítáme, protože jsme si vědomi nepředstavitelného utrpení toho nesmírného množství lidí a máme pocit, že tak od nich odvracíme zrak.
Kolik lidského a jak málo Božského v tom je!
Jako křesťana mě stále napadá: „Proč nemohu uvažovat a žít jinak?“

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.
[Mat 10,28]

Nebudu hovořit o strachu z bezprostředního nebezpečí, rozzuřený medvěd je myslím dobrým důvodem ke strachu. Strach, o kterém hovořím, ovládá naše jednání, činí nás chladnými, nebo až nenávistnými, nesvobodnými, nešťastnými. Tento strach se v nás pokoušejí vyvolat ti, kteří s námi chtějí manipulovat.

Čeho se vlastně obávám? Že se válka rozšíří? Představuji si svět ve válce, představuji si naše sídliště rozstřílené… Nic takového se ale nestalo a patrně nestane! To čeho se obávám, je jen moje smyšlená představa budoucí děsivé přítomnosti! Je to jen má zmatená fantazie! A i kdyby! Třeba válka jednou přijde, já se kvůli té představě teď mohu utrápit a přitom netuším, jestli se zítra ráno probudím. Nebylo by lepší užít si raději čas, který mi zbývá? Možnost, že mne zítra na přechodu srazí auto je daleko pravděpodobnější a já se bojím války?

Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“
[Mat 6,34]

Myslím, že strach z pozemského pramení z nedostatku důvěry v Boha. Jak je to tedy se mnou? Nedůvěřuji v Boží existenci, anebo nedůvěřuji Bohu, že to, co mi přinese, bude dobré? Nebojím se, že na mě naloží kříž? Bojím se Božího trestu?

Mám se Boha bát? Zkouším si představit Boha, jako milujícího otce v rodině, který má krásný vztah s dětmi… Bojí se děti otce? Otec má moc trestat, otec má moc odpouštět, otec má moc urovnávat… (a maminka má samozřejmě moc nasměrovat otce a otáčet jeho hlavou)

Rodiče přesahují dítě, rozhodují, motivují, limitují jeho život, a přesto jsou to milující rodiče, kteří tak činí pro lásku k dětem, pro jejich dobro, ne proto, aby si užívali moc! Vnímejme tak i Boha! Důvěřujme mu! Cokoli pro nás Bůh chystá, je pro naše dobro… Pokud mi chce přinést něco nepříjemného, je to pro moje dobro! Měl bych vždycky chtít Boží lék na mé nedostatky! Měl bych po něm toužit a s vděčností ho přijímat, i když bude hořký! Jenomže to je možné jenom s velikou láskou k Bohu!

Co když ale po lásce i po zavržení strachu jen toužím, ale neprožívám ji? Jak takové lásky dosáhnout?

Otec Kentenich vyprávěl příběh o staré kapli opuštěné v lese, kde se za celý rok zabydlí netopýři a sovy. Každý rok, když se přiblížil svátek světce, kterému byla zasvěcena, přišel kostelník a zvoněním pozval všechny zblízka i zdáli k návštěvě. Jakmile se ozvalo první zazvonění, vše odlétlo. Podobně je to s naší duší. Kde dlouho mlčí zvony modlitby, tam se může usadit vše, čemu se zachce.

Otec Kentenich také říká, že modlitba je probojovávání se do světa Božích hodnot. Modlíme-li se a otevíráme se přitom Boží vůli, osvobozuje se při tom naše srdce od lpění na pozemských věcech, a otevíráme se božské všemohoucnosti a milosrdenství! Odpoutáváme se od pozemského a upoutáváme se k Bohu. Podle otce Kentenicha jedno vyžaduje a podporuje druhé! Modlím-li se tedy a nepřipouštím Boží vůli, ale lpím na svém řešení, pak srdce zůstává zaměřené na pozemské věci a brání Bohu projevit jeho lásku a všemohoucnost. Pak nepoznám Boží milosrdenství, ale prosadím si vlastní vůli. Prosadím si vlastní vůli ze strachu před vůlí Boží!

Napadá mě otázka: „Nezneschopňuje nás strach k přijetí a prožití lásky?“ …

Žijeme ve světě plném pravidel, která jsme si jako lidé vytvořili. Soudíme své i cizí úspěchy a neúspěchy, a přitom Ježíš říká „nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ Když se nám něco nepovede, máme výčitky svědomí. Máme je, i když se vracíme ze zpovědi. A přitom svátost smíření tu máme proto, abychom se smířili sami se sebou i s Bohem! Už si nemáme nic vyčítat!
Děti učíme bát se trestu a bát se, že nedostanou odměnu!

Máme strach, abychom sami něco neprovedli špatně. Máme strach, abychom nepřišli o své zaměstnání, statky, přátele... A přitom se v Bibli slova „nebojte se“ vyskytují 365x! Proč asi?

Naše děti se tomu našemu složitému systému pravidel teprve učí a je pro nás těžké je to naučit... naučit je bát se. A přitom Ježíš říká: „Buďte jako děti!“

A tenhle náš přístup a systém se ještě naučíme obhajovat a ospravedlňovat náš strach, naše hodnocení a souzení, naše neodpouštění. Zatímco Bůh nám odpustí vše a nabádá nás k odpouštění, sami si neodpustíme skoro nic.

Bůh nám odpustí i náš život ve strachu, je to totiž naše volba. Když říkáme, že to v reálném lidském životě jinak nejde, že nejsme dokonalí jako Ježíš, zkusme se podívat na otce Kentenicha. Dokázal nelpět a nestrachovat se ani tváří v tvář koncentračnímu táboru. Neměl sice biologické děti, ale jeho dětmi bylo celé hnutí, které na něm záviselo... a on nežil ve strachu. Jistě občas pociťoval strach, ale natolik důvěřoval Bohu, že se nenechal strachem ovládat! Následoval Boží vůli z lásky k Bohu.

Jak daleko je možné dojít? Chceme vůbec dojít tak daleko, nebo se toho bojíme?

„Buďte jako děti“

Na závěr vám povím příběh, který jsem zažil se svým synem: Byli jsme na víkendu s naším „rodinným spolčem“ a Toníka nějak oslovila večerní modlitba. Když jsem ho uspával, zeptal se: „Je Ježíš s Marií tady s námi?“ řekl jsem mu, že ano, že Ježíš možná klečí vedle nás, když se modlíme k Otci. Toník pokračoval: „A můžu jim něco říct?“ „Samozřejmě to budou moc rádi!“ Řekl jim s ohromnou upřímností: „Pane Ježíši, mám Tě hrozně moc rád a tebe paní Marie mám taky hrozně moc rád!“

Pochopil jsem, co je myšleno tím „Buďte jako děti!“ Asi jsme to zapomněli a tak nám nezbývá, než na sobě pracovat, než si odpírat, než být houževnatí. Ale hlavně být pozorní a vnímat, kdy sklouzáváme k životu v minulosti, nebo ve smyšlené budoucnosti namísto toho, abychom otevřeli oči a uši, abychom naplno vnímali krásu světa i lidí, všeho nepřekonatelného Božího stvoření. Pak možná dospějeme k takovému stupni lásky, že už nebudeme potřebovat Boží bázeň. Spokojíme se s láskou jako s naší motivací. Dokážeme to? ... Dokážu to?

Míla Jerie, liga rodin

 

Článek ve formátu pdf si můžete stáhnout zde,  soubor ve formátu pdf pro tisk článku jako brožury si můžete stáhnout zde.