Milá schönstattská rodino,

je měsíc říjen, který je pro nás všecky měsícem založení Schönstattského díla. Je to zároveň měsíc Panny Marie růžencové. Růženec a Schönstatt. Bytostné propojení. A jak to vlastně všechno začalo? Asi už všichni víte, že:

Bartolomeo Longo

bude v neděli 19.října 2025

papežem Lvem XIV. svatořečen!

Loni jsem právě o něm psala v říjnovém vydání V úmluvě:
Dějiny Schönstattu jsou propojeny s dnes již významným poutním místem v Itálii ve Valle di Pompei, se Svatyní Nejsvětější Panny Růžencové, kde blahoslavený Bartolomeo Longo šířil úctu k modlitbě svatého růžence a byl Božím nástrojem při stavbě mariánské poutní baziliky.

P. Kentenich se tehdy dočetl z novinového článku v časopise Bartolomea Longa z Valle di Pompei o tom, jak se s růžencem v ruce pod mocnou záštitou Panny Marie pustil do budování díla, které se zdálo být nad lidské síly. Na místě trosek a ruin starého kostelíka se mu podařilo vystavět postupně přenádhernou baziliku, která se stala poutním místem. Tím se p. Kentenich inspiroval a našel odvahu sám jít do díla přesahujícího lidské možnosti s Pannou Marií.

Příběh dvou mužů, Bartolomea Longa a otce Kentenicha. Vlny Božího propojení překonávají most vzdálenosti cca 1600 kilometrů mezi Pompejemi a Schönstattem. Co mají ti dva společného? Napadá mi, že oba dokázali Bohu naslouchat.

„Kdo má uši k slyšení, slyš“, říká Ježíš učedníkům, když jim vykládá podobenství o rozsévači. Ježíš dobře zná člověka, nejspíše nepočítá s tím, že všichni budou slyšet, jen ten, „kdo má uši k slyšení“.  A co já, co my? Jsme těmi, kdo jsou Ježíši nablízku a „mají uši k slyšení?“

Když má člověk někoho nebo něco rád, pak tomu věnuje v mysli nepřetržitou pozornost. Dokáže naslouchat. Maminka sleduje miminko, jestli se zdárně vyvíjí, jestli v roce začíná chodit, ve dvou letech mluvit, jestli se neděje něco špatně. A koho já slyším? Nejvíce slyším sebe. Ráno se mi nechce vstávat, „Ale co, spi dál, nic tě přece nehoní, jsi v důchodu…“ Pak se setkávám s jinými a kdyby se někde zapisovalo, co všechno mi jde hlavou, asi, kdyby se to pak veřejně promítalo někde na plátně, bych se hodně styděla. „Zase jde na poslední chvíli na autobus“, pomyslím si, když vyprovázím své domácí. „To nemůže vstát o chvilku dřív, aby pak nemusel utíkat? Pak se diví, že je trvale nachlazený, když se upotí a pak zchladne v autobuse. A jde bez čepice!“ A tak by za den byla sepsaná snad celá knížka tím vším, co já říkám sobě.

Co ale, kdyby to bylo naopak? Kdybych já namísto naslouchání sobě naslouchala druhému a doslova mu četla myšlenky a ještě než jsou vyslovené, už jednala? Tak jednají zamilovaní. Jsou doslova opití tou vzájemností, tím bytostným souzněním. Pamatuji si na jednoho hocha, který byl zamilovaný do dívenky z protějšího domu. V podvečer s kytičkou klepal na okno, dívenka otevřela, povídali si. Bylo krásné to zpovzdálí sledovat a tiše závidět. Tak by si nejspíše představoval každý svého partnera, aby jej obnášel příjemnými věcmi ještě nevyslovenými.

Naopak, jak je to těžké, když ten druhý neslyší anebo nerozumí. Nebo nás neposlouchá.

Před lety jsme zavařovali okurky. Poslala jsem synka na zahradu pro křen. Dlouho se nevracel, sklenice s okurkami čekaly už jen na ten plátek křenu, ale synek stále nešel. „Snad se mu na zahradě něco nestalo“, začala jsem mít obavy. Utíkám se podívat. Ze zahrady se šine obrovská hora. Na největším kolečku, co doma máme, naloženém kopcem zeleně, synka ani za tou horou nebylo vidět, se blíží s výrazem vítěze náš syn. Vyryl veškerý křen, co na zahradě byl, zůstala po něm jáma jako po spadnutí pumy. „Jak tě napadlo vyrýt všechen křen?“ ptám se rezignovaně. „Nespecifikovalas množství,“ zní suverénní odpověď. „Když se jdou vybírat brambory, taky se nevybere jen jeden kopec, ale všechny. A křen je slovo pomnožné, “poučuje mě syn s tím, že za všecko si můžu sama.

Možná je to s mým nasloucháním Bohu podobné jako s tím křenem. Někdy to tak vnímám a říkám Pánu: „Proč si vlastně se mnou komplikuješ život. Vždyť ve své všemohoucnosti bys mohl všechno udělat sám a mě nepotřebovat.“ Jaká vděčnost by nás měla trvale naplňovat vědomím, že to, že mě Bůh používá a chce mě potřebovat, je vyvolení a obrovský dar. A já místo toho vyryji všechen křen!

Dříve lidé neuměli číst, tak vyhledávali ty, kdo jim Boží slovo vyloží. Předávalo se díky vzdělaným osobnostem. Svatý Augustýn se obrátil po kázání sv. Ambrože. Ti, kdo uměli předávat Boží slovo, sami jím museli žít, museli jím hořet. Jak zpíváme v písni 841 z kancionálu: „Kolik svatých zdobí nebe, tolik přátel jde nám vstříc,“ tam je jedna sloka: „Ten, kdo hoří, zapaluje, svítí, hřeje, mění svět.“

Teď v měsíci září jsme téměř nevycházeli ze slavení. Slavila nejprve Panna Maria své narozeniny, před ní Matka Tereza, po ní hned svatá Ludmila, pak Panna Maria Bolestná společně s Otcem Kentenichem, pak pater Pio a sv. Jan Zlatoústý a sv. Vincenc z Paula a svatý Václav a Jeroným a svatí Archandělé a Strážní andělé a taky svatá Terezička z Lisieux a drahý František z Assisi a sv. Terezie z Avily…

To jsou všechno ti, kdo celým svým životem „zářili, zapalovali, hřáli, měnili svět“, kdo byli Pánu nablízku, kdo mu dovedli naslouchat.

Možná pro nás platí spíše toto: …“volaná srdce jsou dočasně nedostupná“… jak to zpívají bratři Ebenové v jedné písni.

A tak, kéž my se právě v tomto říjnovém čase vrátíme do „spojení“, abychom „byli na příjmu.“ Kéž nás povzbudí vědomí tolika milých přátel v nebi. Kéž naše nebeská maminka dobije náš kredit a obnoví spojení. Kéž vlny, na kterých se přenáší růženec, nejsou dlouhé. Ten nejbližší spoj „já – nebe“ letí zcela zdarma letadlem společnosti RŮŽENEC ještě dnes!

Alena Lavičková
Schönstattský svaz rodin

 

Článek ve formátu pdf si můžete stáhnout zde,  soubor ve formátu pdf pro tisk článku jako brožury si můžete stáhnout zde.