P. Kentenich – otec a zakladatel – mít účast na jeho charizmatu

Výtah z přednášky Sr. Elisabeth Parodi z mezinárodní kapituly svazu rodin v Hillscheidu na podzim 2022

Je nám dáno charizma - Nobis datus

Co je ve své podstatě charizma?

Možná si leckdo z nás pomyslí, že charizma je soubor myšlenek nebo zvyklostí, které nás identifikují. Charizma je však mnohem víc než to: je to dar Ducha svatého, a tedy v podstatě setkání Boha jako osoby se mnou: On a já.

Ve svatostánku původní kapličky je na dveřích citát: Nobis datus, nobis natus ex Maria Virgine (Je nám dán, je nám zrozen z Panny Marie = pro nás/kvůli nám byl dán a zrozen z Marie Panny).

Toto „nobis datus“ se vztahuje ke Kristu, ale také k charizmatu, které nám bylo dáno a které je paprskem jeho osoby. Ano, charizma jsme si nevymysleli. Není to ani fráze nebo motto, kterým se při své práci řídíme. Charizma je především zkušenost s Bohem, hluboké setkání s Kristem, ke kterému přistupujeme z určité perspektivy. Je to tedy náš kořen, zkušenost, ze které živíme svůj vnitřní svět, ze které utváříme život našeho společenství a ze které vyrůstá náš způsob, jak dávat Krista dnešnímu světu. Schönstattské charizma je tedy skrytým kořenem, který utváří naši zkušenost s Kristem a dává smysl našemu darování sebe sama.

1. Charizma je život

Každé opravdové setkání mezi lidmi je předáváním života; to platí tím spíše pro setkání s živým Bohem. Když si tedy klademe otázku o našem schönstattském charizmatu, musíme nejprve vědět, že mluvíme o životním procesu. A jako dobří Schönstatťáci víme, že veškerý život se řídí organickými zákony.

A proto se zde může použít obraz stromu:

• první pohled patří kmeni, koruně a plodům; tedy schönstattské komunitě s jejich členy, organizované apoštolské aktivitě, řadě konferencí, velkým poutím a setkávání kolem kapliček...
• podstatou stromu jsou však jeho semena a kořeny – z nich přece vyrůstá nový život…

Jaké jsou naše kořeny? V současné situaci není snadné na tuto otázku jasně a jednoznačně odpovědět. Když se díváme na otce Kentenicha, nemůžeme v současné době naprosto vynechat a nebrat v potaz vše, co se kolem jeho osobnosti děje. A proto se můžeme vcelku oprávněně ptát: Kdo jsi, kým jsi? Snažíme se jej sice konfrontovat, ale on sám nás konfrontuje se sebou samými a říká: Které mé charizma chcete předávat dál? Čím je pro vás Schönstatt?

Ona obvinění jeho učení se primárně soustředí na korunu a plody stromu – jsou to především některá konkrétní gesta našeho otce při uplatňování jeho otcovství v naší rodině sester – odtud se možná i chybně vysvětluje nutnost jeho exilu. Bude však velmi obtížné problém pravdivě vyřešit, pokud se nepůjde hlouběji a nebude se hledat jeho kořen.

Otázka po kořeni věci je však natolik zásadní, že se s ní setkáváme i ve světě obchodu. V marketingové strategii existuje myšlenka zvaná “zlatý kruh“. Skládá se ze tří kruhů. Každý z nich představuje otázku:

PROČ? JAK? CO?

Podle jejího autora Simona Sinka většina marketerů stoprocentně ví, co má říct, co chce prodat, a vysvětluje tak pouze jeden z kruhů: CO (vyrábím mobilní telefony). Mnozí z nich mohou toto své povídání obohatit také o potřebné technické údaje (funkce těchto mobilních telefonů) a také o to, JAK tyto mobilní telefony fungují.

Ale jen málokdo dokáže definovat smysl toho, co dělá, hlubší motivaci, která ho vede k vytvoření tohoto produktu, čili ono ústřední PROČ. Například úspěch společnosti Apple spočívá v tom, že argumentuje z tohoto směru: Věříme, že společnost potřebuje změnu, nesouhlasíme se současným stavem a věříme v sílu inovací. Proto vyvíjíme bezpečná zařízení s moderním designem. Chcete se připojit k tomuto pojetí života a koupit si jeden z našich telefonů Iphone?

„Lidé nekupují to, CO děláme, ale PROČ to děláme,“ říká Sinek a dostává se tak k jádru věci. Zamýšlí se také nad tím, že řeč Dr. Luthera Kinga nebyla “Mám plán“ (jak a co), ale “Mám sen“ (proč); cíl, něco, co dává smysl mému dnešku a mému zítřku.

Případ otce Kentenicha se však daleko složitější, protože současné bádání ukazuje, že jeho odloučení od celého díla bylo skutečnou sítí vzájemně se prolínajících prvků, z nichž mnohé souvisely jak s určitým obrazem člověka v předkoncilní církvi, tak s duchovní orientací německé církve.

Vidíme zde snahu zlehčovat význam otce Kentenicha; a navíc, ani jedna z vizitací nepřišla na kloub tomu, PROČ se choval tak, jak se choval. Zaměřili pouze na to, CO a JAK. Pokusíme se ukázat kořeny, důvody, proč J. Kentenich tolik riskoval, proč riskoval vlastní čest.

2. Obnovení schopnosti milovat

Nejhlubší podstata Schönstattu spočívá v jeho charizmatu: umožňuje vznik organických společenství, v nichž spolupracují milost a přirozenost. Ovocem tohoto organismu je obnovit v lidech schopnost zdravé lásky: manželům v manželském životě, zasvěceným osobám v panenském způsobu žití, a všem v úmluvě lásky, kteří se takto učí být dětmi; aby z tohoto postoje mohli znovu objevit svůj vztah k Bohu, který je naším Otcem. A skrze Něj k druhým lidem a k celému stvoření, které je Jeho dílem.

Potřeba celostní výchovy k lásce byla intuicí, která provázela pastorační práci našeho zakladatele od samého počátku: „Chodit se učíme chozením, milovat se učíme milováním." Proto si ve spisu Epistola Perlonga klade naléhavou otázku:

„Jak se má dnešní člověk, jehož duševní život je tak strašně rozervaný, naučit znovu správně milovat Boha a bližního?“

„Jak přivést člověka, u něhož jsou všechny duševní vazby, všechny vnitřní vazby přetrhané nebo ohrožené, zpět do zdravého organismu?“ (oba citáty z 25. července 1949)

Cílem pastorační činnosti našeho Otce byla podpora křesťanského způsobu života, který odpovídá lidské lásce. Ve vztahu k druhým je třeba uzdravit v nás schopnost vztahu v přátelství, v manželské, otcovské nebo synovské lásce, ve vztahu k věcem a k práci. V lásce k Bohu se učíme objevovat ho jako Otce. Pater Kentenich vidí úkol Schönstattu v tom, že dělá vše pro to, aby se tento organismus přirozených a nadpřirozených vazeb rozvíjel a vytvářel křesťanský životní styl, který integruje celek člověka; nové paradigma jak uvnitř člověka – jeho vlastní citovou rovnováhu –, tak ve vztahu k druhým. Tento organismus zdravých vazeb, v němž je milost včleněna do přirozenosti, očišťuje tuto rovnováhu a obnovuje její plnost. Nabízí výchovnou cestu, která posiluje to, co je v lásce skutečně lidské a ušlechtilé.

Abychom lépe pochopili tuto myšlenku, měli bychom si uvědomit, že Schönstatt vychází z tomistického principu, že milost naplňuje přirozenost, předpokládá ji a pomáhá ji očistit se od temných sklonů. Proto se nám nabízí otázka: Jak lze dnes dosáhnout skutečné výchovy k lásce? K lásce, která zahrnuje celou přirozenost, ale zároveň ji povznáší a naplňuje – na rozdíl od “lásky“, která redukuje tělesnost na sexualitu a degraduje ji tak do odosobněné roviny? To předpokládá organický pohled na lásku, který zahrnuje tělesnou přirozenost, ale neztotožňuje ji nutně se sexuálním pudem, jak to dělal Freud, ale spíše zahrnuje celý vývoj osobnosti ve výchově. Jinými slovy, nejde o pěstování izolovaných vazeb, ale o vytváření zdravého duchovního prostoru, v němž mohou přirozené a nadpřirozené vazby působit společně.

To je prorocký aspekt našeho charizmatu: hlásat svět lásky v organismu vazeb, v němž se vzájemně ovlivňuje přirozené a nadpřirozené; lásky, která je autenticky lidská a vyjadřuje se skrze tělo (gesta solidarity, laskavosti, vstřícnosti, trpělivosti, radosti, odpuštění atd.). Jinými slovy, způsob lásky, který přirozeně zahrnuje sexualitu, v závislosti na životní situaci, ale který ji dalece přesahuje, protože láska má mnoho dalších forem a projevů, které nemají nic společného se sexualitou. Vrátit lidské lásce její důstojnost a nabídnout lidem síť spojení/vazeb, v níž se naučí milovat přirozeným a nadpřirozeným způsobem, to je jádrem našeho charizmatu.

3. Milovat se učíš tím, že miluješ

Je zřejmé, že tato vize kontrastuje s určitým asketickým proudem v předkoncilní církvi - který se otevřeně střetává se Schönstattským pojetím lásky během vizitací -, který viděl křesťanskou dokonalost pod vlivem přísné morálky, která šla dokonce tak daleko, že jako by pohrdala afektovaností co by méněcennou součástí lidské bytosti, a co hůř, spojovala ji pouze s ženstvím: aby žena byla vnímána jako překážka pravé lásky k Bohu, a nikoli jako výraz a odraz této lásky. Manželská láska tak musela být omezena na nutnost plození, téměř ve smyslu "nutného zla". Pateru Kentenichovi bylo jasné, že pokud se tento pohled na lásku nezmění, celibátník nebo dokonce duchovní člověk bude potlačovat svou náklonnost, což v mnoha případech povede k ničivé sexuální úchylce.

V této souvislosti je zajímavé, že teprve v roce 2015 byl kanonizován manželský pár, a to manželé Martin-Guerinovi (rodiče sv. Terezie), kteří takříkajíc kanonizovali manželský život jako cestu ke svatosti. A papež je kanonizuje v souvislosti se synodou o rodině, na jejímž základě pak píše Amoris laetitia se zcela odlišnou vizí manželské lásky a rodiny:

„Spiritualita se stává živoucí v rodinné vzájemnosti. Ať si tedy ti, kdo mají hlubokou touhu po duchovnosti, nemyslí, že jim rodina brání v růstu v životě Ducha; je to spíše cesta, kterou je Pán vede k vrcholům mystického sjednocení.“ (316).

Když se vrátíme k tématu lásky v předkoncilní církvi, otec Kentenich je velmi znepokojen důsledky nedostatečné výchovy ke zdravým vztahům, například v celibátu. Ve svém díle Epistola Perlonga napsal, že některé projevy Mariiných sester vůči němu nelze chápat jako pouhá mezilidská gesta, ale způsob vyjádření vzájemného vztahu mezi oběma lidmi ukazující způsob vztahu přirozena a nadpřirozena v kontextu zasvěceného života žen. O rok později, v roce 1950, otec vedl další korespondenci s biskupem Bornewasserem, v níž vysvětluje, proč má tak velké námitky: Pokud církev neuskuteční tento obrat k organické výchově v lásce, ale: „…pokračuje ve svém mechanickém způsobu myšlení a výchovy, sexuálních úchylek [dnes bychom řekli případů zneužívání] bude v budoucnu přibývat alarmujícím tempem, zejména mezi duchovními.“

Náš Otec vidí naléhavou potřebu změny paradigmatu. Pokud se církev neodváží přijmout nový pastorační a pedagogický přístup, který se dotýká podstaty člověka, nebude schopna reagovat na společnost, která ničí člověka tím, že rozpouští zdravé vazby.

Zde vyvstává otázka, zda se otec Kentenich z našeho pohledu nedopustil chyby ve výchově. Někteří si například kladou otázku, zda si otec Kentenich neuvědomoval, že některé sestry nepřijímají jeho výchovný styl nebo si jeho jednání vykládají z jiné motivace, než jakou měly ony. Byl jako pedagog invazivní? Chyběla mu rozvaha při uplatňování jeho pedagogiky? Na tyto otázky lze odpovědět tak či onak, záleží na tom, jak se na ně díváte. Je jasné, že v gestech a slovech otce Kentenicha je riziko, ale v procesu vzdělávání nám nic invazivního nepřipadalo, jakkoli to zvenčí může vypadat jinak. Bylo důležité pomoci každému jednotlivci rozpoznat jeho slepá/slabá místa a překonávat je tím, že je rozpozná a opustí.

4. Smlouva lásky s MTA a dětstvím

Setkání s Pannou Marií v našich svatyňkách a kapličkách je zdrojem našeho života. Naše náklonnost k Marii však přesahuje rámec tradiční mariánské úcty. Učíme se v ní objevovat plnost člověka. Celou svou osobou je průzračná. Její psychická, emocionální a fyzická struktura je vyvážená a doplněná půvabem. V Marii vidíme model, který osvětluje současný antropologický zmatek: Maria nám ukazuje, kdo jsme, je „odbornicí na lidskost“, nejúspěšnější představitelkou lidské rasy.

Z toho vyplývá výchovný úkol, který na sebe Matka Boží bere v Úmluvě lásky: naučit nás znovu milovat autenticky lidským způsobem. Úmluva lásky nám pomáhá překonat odloučení v nás, otevírá srdce, aby milost mohla proniknout do všech oblastí. Milosti svatyňky jsou pro to nepostradatelným darem: Když vím, že jsem hluboce milován (ochrana), mohu se otevřít integraci své osoby tím, že budu rozvíjet svou schopnost lásky (vnitřní proměnění) a vyzařovat ji autenticky k druhým, abych je přivedl blíže k Bohu.

V tomto novém paradigmatu výchovy k lásce hraje zásadní roli duchovní dětství nebo dětství v Bohu. Proto je v naší spiritualitě tak důležitá praktická víra v Boží Prozřetelnost - konkrétní forma dětské zkušenosti. Je nejhlubším kořenem našeho charizmatu. Náš vztah s Bohem je vzhledem k naší antropologické stvořenosti ze své podstaty vztahem synovským. Na druhou stranu naše začlenění do Krista skrze křest nás teologicky činí syny a dcerami v SYNOVI. A Úmluva lásky s Marií nás vede k obnově naší křestní smlouvy. Ve vztahu k našemu charizmatu: není možné dát druhým zažít zdravou a průzračnou Boží lásku, pokud sám nemám hlubokou zkušenost lásky, která mě zcela objímá, zkušenost, kterou může dát jen Bůh, milosrdný Otec.

Bez pozitivní zkušenosti s dětstvím na přirozené úrovni je opět obtížné vytvořit si zdravé pouto k Bohu Otci. Na základě čeho bychom jinak mohli chápat, že Bůh je Otec i Matka? Jak můžeme zajistit, aby naše víra nebyla jen myšlenkou? Jak mohou naše děti pochopit, kdo je Bůh, když na vás nezažijí, co to znamená mít otce, matku, která je bezpodmínečně miluje?

Chceme-li se pokusit popsat naše charizma pomocí evangelijních podobenství, možná bychom je mohli ilustrovat na podobenství o milosrdném Samaritánovi: Jeho schopnost lásky je tak komplexní a zralá, že druhého pozvedá, navrací mu důstojnost; nachází ho tam, kde je, a dělá vše pro to, aby doprovázel jeho proces uzdravování. Člověk se však spontánně ptá, kde bere dobrý Samaritán vnitřní sílu a motivaci pomoci padlému člověku, který ztratil smysl života. Pravděpodobně existuje skrytý kořen, který ho vede k této nezištné lásce; příčina, která mu umožňuje vrátit bližnímu jeho důstojnost.

Nabízí se zde paralela s marnotratným synem. Takto totiž může milovat jen ten, kdo má zkušenost s nezištnou láskou. Tato hluboká a konkrétní zkušenost lásky, která mě obklopuje, i když se chovám špatně, je přirozeným a nadpřirozeným základem, který mě vede k důstojnému zacházení s každou lidskou bytostí.

Závěrem

To je nové paradigma, ke kterému se náš Otec snaží nasměrovat pohled církve. Paradigma, které nebylo pochopeno a které s jistým smutkem komentuje v roce 1955:

„Bohužel, apoštolská vizitace se přes mé neustálé snahy tímto problémem nezabývala. Uvízla u některých neznámých a proto cizorodých projevech života, aniž by pronikla k jejich životnímu zdroji a životním kořenům, tj. aniž by se dostala k jádru teorie organismu a pedagogiky vazby. Nový prostor, který se zde otevírá, proto stále čeká plný touhy na přísně vědecké zkoumání. Jak vidím, tohle není ani začátek. (Dopis Fr. Menningenovi, 14. 3. 1955)

Možná je nyní čas vědecky prozkoumat tento nový prosto, vydat se na „nový břeh“. Schönstatt nás zve, abychom šli po cestě: Je to cesta, která vede od zkušenosti, že jsem milován, k vědomému a neustálému učení, které zahrnuje lásku k sobě samému, učení se mít v rukou instinkty, které mi umožní milovat plněji: od způsobu, jakým se vztahuji k druhým, až po to, na co se dívám na internetu, přes všechny proměnné, které tvoří náš svět. Otevírání cest budováním mostů mezi přirozeným a nadpřirozeným, aby se svatost stala módní podle „schönstattské cesty“. Abychom se stávali svatými v hlubokém spojení mezi přirozeností a milostí, znalci lidskosti, vědomi si toho, že skutečně lidská je i milost.

Naše žití charizmatu bude rozhodujícím příspěvkem k pochopení Otcova díla, jeho slov, jeho života a jeho kříže. Naplnění tohoto poslání nebylo pro otce zakladatele snadné a nebude snadné ani pro nás; Je třeba naslouchat Duchu, který k nám promlouvá skrze hlasy doby a potřeby naší církve

upravil Ondřej Múčka, svaz rodin

 

Článek ve formátu pdf si můžete stáhnout zde,  soubor ve formátu pdf pro tisk článku jako brožury si můžete stáhnout zde.