„Delta křesťan“
Posledních několik let se v institutu diecézních kněží hovoří o symbolice delty, ústí řeky do moře, jako o výmluvném obrazu pro náš křesťanský život z víry v Ježíše Krista v dnešním moderním světě. Symbolika delty chce vyjádřit naše poslání šířit evangelium v moderní sekularizované společnosti. A v tomto smyslu se tento symbol může použít pro každého věřícího křesťana, nejen pro kněze. O čem je tedy vlastně řeč?
Zadívejme se na pohled shůry na deltu řeky Nil, vlévající se do Středozemního moře (lehce najdeme, když si na googlu zadáme do vyhledávače „delta Nilu“ a přepneme na „obrázky“). Máme před očima letecké pohledy na ústí Nilu do moře, v ukázkové trojúhelníkové formě ve tvaru řeckého písmene „delta“, ústí řeky plné barev, světel, života.
Myšlenka symboliky pro evangelizaci v dnešním světě je následná: v deltě řeky se setkává sladká voda přitékající z pevniny se slanou vodou moře. Zde je trochu odezva obrazu proroka Ezechiela (Ez 47,1–12), kterému je otevřena vize řeky vyvěrající u oltáře jeruzalémského chrámu, která postupně protéká pouští, stále mohutní a nakonec ústí do Mrtvého moře. Její sladkou vodou moře jakoby zázrakem oživne, opět se hemží plností živočichů, a na dosud vyprahlých pouštních březích moře se zazelená pestrá vegetace. V této symbolice je tedy řeka symbolem Božího životodárného požehnání, zatímco moře je symbolem smrti, ohrožení, zla, nepřítomnosti Boha.
Když to tedy vztáhneme na naši křesťanskou existenci, která je Bohem povolána k plodné evangelizaci, tak tento obraz má hlubokou výpovědní sílu a názornost. Onou oživující řekou jsme v trochu posunuté symbolice my, lidé, kteří víru v Krista, v jeho zachraňující obětní smrt na kříži, v jeho následné zmrtvýchvstání, které dokořán otevírá bránu nebe, chápou a přijímají jako nejhlubší identitu svého života. V této symbolice je tedy ona oživující, uzdravující řeka naše lidská existence prodchnutá vírou v Krista. Samotná víra zachraňuje pouze tehdy, když ji člověk otevřeně, pokorně a vděčně přijímá do svého každodenního života, do své nejhlubší identity, a sám se jí nechává proměňovat, uzdravovat, oživovat. Bez této blahodárné zkušenosti působení Boha v našem životě skrze víru těžko můžeme druhým lidem, kteří víru ještě nemají, zprostředkovat o co vlastně ve víře jde. Je zde tedy zdůrazněno působení víry, nebo lépe působení Boha v našich konkrétních životech nesených vědomě Boží uzdravující a oživující mocí. A právě delta, kdy se Boží požehnání, tedy naše živá víra, setkává s prostředím „bez Boha“, je tím místem, kde se děje evangelizace, plodný apoštolát.
Ano i v dnešním často vůči křesťanské víře skeptickém, či přímo odmítajícím světě. Je zde mnoho krásných symbolických souvislostí s životem ve víře ve světě, který víru ztrácí, je mu lhostejná, někdy ji dokonce chápe jako ohrožující, nebezpečnou. Velmi silná je zde symbolika nevyhnutelnosti našeho apoštolského působení. Nelze žít vírou v Krista, aniž by křesťan tuto víru šířil, oslovoval jí své okolí, lidi, s kterými se setkává. A to i bez katecheze, bez kázání, bez mluvení. Už jenom tím, že svou víru z hloubi svého nitra žije, nechává ji, aby utvářela jeho vnitřní postoje, jeho rozhodování, atmosféru jeho srdce. A jak dobře víme, a jistě s tím i máme osobní zkušenost, to, jak je na tom člověk vnitřně, působí na okolí, ačkoliv se to třeba dotyčný snaží skrývat. Zde je praktické a účinné působení „apoštolátu bytí“. Klidně plynoucí sladká voda, která vtéká do slaného moře, a voda moře je jí oživována. Samozřejmě že každý obraz v něčem „pokulhává“.
Zde je totiž obraz moře naprosto negativní ve smyslu „mrtvý“, zlý, usmrcující a ohrožující bezedný živel. To je však i biblický obraz moře. Moře je v bibli synonymem všeho zlého, což však není konkrétní realita. Moře je přece domovem mnohých nádherných živočichů, rostlin, celých nesmírně pro celý svět důležitých biotopů. Zde se musíme opřít o biblické chápání moře jako život ohrožujícího živlu. Prostor, kde se tedy setkává Boží království (sladkovodní řeka) s nevěřícím světem (slané moře), je právě delta. A konkrétně touto deltou jsme my, věřící křesťané, kteří v sobě a mezi sebou nesou prostřednictvím živé víry živého Krista. Následně se nabízí mnoho myšlenek, podnětů, inspirace, jak vlastně říční delta, nejlépe ta nilská, s sebou přináší nesmírně bohatý, plodný život. Právě při vzájemném setkání sladké vody s tou slanou, obrazně věřícího křesťana s člověkem vůči Bohu lhostejným, či dokonce odmítajícím.
Celý obraz je však oslovující nejen v deltě samotné, ale v celém organismu řeky jako takové. Řeka má přeci nejen deltu, ale též pramen, celý tok. Pramen řeky se tedy dá v tomto obrazu ztotožnit s důvěrou v Boha, tedy s důvěrou v sílu a rozhodující moc dobra, pravdy, spravedlnosti, lásky. Tato důvěra je však jednoznačně darem, není výsledkem námahy, výkonu. Důvěra v dobro, pravdu a lásku, tedy důvěra v Boha bývá darována buď, ale zde velice výjimečně, bezprostředně samotným Bohem, ale mnohem běžněji člověkem, který nás bezpodmínečně miluje, radostně přijímá, respektuje. Obyčejně to bývá matka, která velice zásadně formuje náš základ vnitřního života, naší duše, nebo lépe našeho srdce.
V oboru vývojové psychologie je tento zásadní základ našich postojů, rozhodování, emocionálního života zkoumán již od počátku vědeckého oboru psychologie, a následně potvrzován na základě empirické zkušenosti u většiny „zkoumaných“ lidí. Samozřejmě výjimky jsou, ale i zde platí staré moudré pravidlo: „Výjimky potvrzují pravidlo“. Měl–li tedy člověk milující, obětavou, radostně se dávající a své dítě vděčně přijímající maminku, bude zpravidla i v celém následujícím životě vnitřně radostný, svobodný, zdravý. Nebude pro něj asketickou křečí milovat druhé lidi, bez nároku na neustálé předělávání je přijímat, odpouštět jejich prohřešení, mít radost z každého, i sebekomplikovanějšího vztahu. Takový člověk pak radostně, svobodně a spontánně rozdává důvěru v dobro, pravdu a lásku každému, kdo se s ním setkává. Takový člověk je pak též svobodný, nemá neustálou potřebu být druhými potvrzován, chválen, svou identitu nese ve svém nitru, ne ve vztazích druhých k němu. Je v plném slova smyslu vnitřně zdravý, schopný plně převzít zodpovědnost za své přesvědčení, za své postoje, za své činy, za svá slova.
A nakonec, ačkoliv zde to nesouzní dokonale s Ezechielovým obrazem, mohutnění, prohlubování, rozšiřování říčního toku, aby nakonec mohl zásadně ovlivňovat setkání s neznámým živlem moře, při vyústění do slaných vod, jsou přítoky. Skrze řeky, potoky, i ty nejmenší, které se do hlavního říčního toku vlévají, řeka získává hloubku, sílu, oživující moc. Zde můžeme „přítoky“ v celém symbolismu vyložit jako setkávání s druhými lidmi. Setkávání v důvěře v blahodárné působení jakéhokoliv vztahu na náš vnitřní život, na stále rostoucí zdravou důvěru v dobro a pravdu.
V tomto hledisku jsou tedy vztahy k druhým lidem životodárné, posilující, uzdravující, osvobozující, aby naše nitro bylo stále silnější v důvěře v dobro, v jeho sílu, moc. Moc rozhodující nejenom v našem osobním životě, ale v celém světě, v celých dějinách. O důvěře v dobro totiž platí Ježíšovo: „Nikdo není dobrý, jedině Bůh“.
P. Jiří Voleský