Využití úmluvy lásky ve výchově pro všednodenní život vedlo v historii Schönstattu k nauce o „svatosti všedního dne“.
Takto se označuje forma laické zbožnosti, která chce vést křesťana, žijícího ve světě, k tomu, aby svůj život v rodině, společnosti a zaměstnání utvářel v souladu s poselstvím Nového Zákona. Nejvíce přitom jde o zasvěcení světa ve všech oborech.
Schönstattská spiritualita se od počátku vyznačuje střízlivým smyslem pro realitu, který má oprostit od (religiózního) blouznění a vzdálenosti od reality a má obyčejný všední den se všemi těžkostmi chápat jako vážný případ a ne jako výjimečnou situaci formování osobnosti, apoštolského postoje a aktivity. Život ve všedním dni, denní úkoly v rodině, škole nebo na univerzitě, v práci a ve společném životě s druhými nejsou překážkou pro svatost, ale naopak místem, kde ji máme žít a v ní růst. To znamená konkrétně pro ty, kteří by chtěli žít ze svatosti všedního dne, aby své křesťanství neodevzdávali u vstupních dveří podniků, parlamentu a univerzit, ale aby je právě tam naplno žili.
Kde se nebe dotýká země
Když se stahuji ze svého všedního dne, když svou práci, kontakty s druhými lidmi, médii, hospodářstvím, politikou, sportem … zažívám jako ten „zlý“ svět a utíkám se do duševního světa, pak to má spíš něco společného s obláčky z růžové vaty než s křesťanským utvářením světa a už vůbec ne s úmluvou lásky, ve které jde o to, harmonicky spojovat nebe a zemi.
Cítit se být doma zároveň ve světě a v Bohu, není žádný rozpor. Domov – viděno pohledem života – je proces, kdy se cítím u lidí nebo na místech bezpečný a přijatý, takže skrze to (pater Kentenich to nazývá princip druhopříčin) cítím a zažívám lásku a bezpečí u Boha. Život z Boží lásky, to znamená život z úmluvy lásky pak dále působí, že ve svém všedním dni vidím Boží stopy a nově propojuji lidi a místa s touto láskou.
Engelbert Monnerjahn, Eine Einführung
Hildegard Fischer, Heimat in Gott – mittendrin
Původní text na www.schoenstatt.de
Die erzieherische Anwendung des Liebesbündnisses auf das alltägliche Leben hat in der Geschichte Schönstatts zur Lehre von der „Werktagsheiligkeit" geführt.
Damit ist eine Form der Laienfrömmigkeit bezeichnet, die den in der Welt lebenden Christen anleiten will, sein Leben in Familie, Gesellschaft und Beruf gemäß der Botschaft des Neuen Testamentes zu gestalten. Zutiefst geht es dabei um die Heiligung der Welt in allen Bereichen.
Die Spiritualität Schönstatts ist von Anfang an geprägt von einem nüchternen Wirklichkeitssinn, der von (religiöser) Schwärmerei und Weltfremdheit lösen soll und den gewöhnlichen Alltag mit allen Schwierigkeiten als Ernstfall und nicht als Ausnahmesituation der Persönlicheitsformung, der apostolischen Haltung und Aktivität versteht. Das Alltagsleben, die täglichen Aufgaben in Familie, Schule und Universität, auf der Arbeit und im Zusammenleben mit den anderen sind nicht Hindernis für die Heiligkeit, sondern im Gegenteil der Ort, sie zu leben und darin zu wachsen. Das heißt konkret für diejenigen, die aus der Werktagsheiligkeit leben möchten, ihr Christsein nicht an der Eingangstür der Unternehmen, der Parlamente und Universitäten abzugeben, sondern gerade dort zu leben.
Wo der Himmel die Erde berührt
Wenn ich mich aus meinem Alltag herausziehe, wenn ich meine Arbeit, die Kontakte zu anderen Menschen, Medien, Wirtschaft, Politik, Sport... als die "böse" Welt erlebe und mich in eine geistige Welt hineinflüchte, dann hat das eher etwas mit rosa Wattewölkchen als mit christlicher Weltgestaltung zu tun und erst recht nicht mit dem Liebesbündnis, in dem es darum geht, Himmel und Erde harmonisch zu verbinden.
Sich gleichzeitig in der Welt und in Gott zu Hause zu fühlen, ist kein Widerspruch. Heimat ist lebensmäßig gesehen der Vorgang, dass ich mich bei Menschen oder an Orten geborgen und angenommen fühle, so dass ich dadurch (Pater Kentenich nennt das Zweitursachenprinzip)die Liebe und Geborgenheit bei Gott spüren und erfahren kann. Das Leben aus der Liebe Gottes heraus, d.h. das Leben aus dem Liebesbündnis macht dann wieder, dass ich in meinem Alltag Gottes Spuren sehe und neu Menschen und Orte mit dieser Liebe verknüpfe.
Engelbert Monnerjahn, Eine Einführung
Hildegard Fischer, Heimat in Gott - mittendrin