Schönstattské hnutí patří k novým duchovním hnutím, která v posledním století vzešla z křesťanských církví, v katolické církvi především v duševním klimatu II. vatikánského koncilu.

Nová duchovní hnutí jsou seskupení uvnitř církve, ve kterých se většinou laici, avšak také kněží snaží o intenzivní náboženský život ve společenství případně o obnovu víry v církvi. Jsou většinou organizována různě v různých lokalitách a vykazují regionálně rozdílné rozšíření.  Charakteristické jsou flexibilní formy společenství: Jsou na jedné straně silněji strukturována a více zavazující než spontánní skupiny, avšak ne tolik zavazující jako asociace, svazy nebo spolky; v současnosti jsou uvnitř jednotlivých hnutí možné různě intenzivní formy příslušnosti.

„Hnutí a nová společenství, předurčující vyjádření nového jara, které přinesl Duch Svatý s Druhým Vatikánským koncilem, zvěstují moc Boží lásky, která přes rozpory a bariéry jakéhokoli druhu obnovuje tvář země a vytváří civilizaci lásky.“ To řekl papež Jan Pavel II. o Svatodušní neděli 31. května 1998 zástupcům více než 50 duchovních hnutí, kteří se zúčastnili svého prvního Světového kongresu v Římě a potom se sešli na velkém setkání na náměstí Svatého Petra.

Jan Pavel II. v roce 1999 před biskupy prohlásil:  „K podstatným úspěchům hnutí počítáme jejich schopnost probouzet v četných křesťanských věřících, mužích i ženách, dospělých i mladistvých, to živé misionářské nadšení, které je nezbytné pro církev na prahu třetího tisíciletí.“

Odpověď Ducha Svatého na výzvy této doby 

Většina nových hnutí vznikla ve druhé polovině dvacátého století a jako pozoruhodná charismatická síla zasahují do života církve. V postavě zakladatele a zakladatelského charismatu jsou vnitřně zakořeněny v tradici církve a zároveň tvůrčím způsobem rozšiřují to, co je živé v obecném veřejném mínění církve. Tím se zařazují do tradic reformních hnutí vzniklých působením ducha (jako Cluny ve středověku) a zakládání řádů (František, Ignác …) v historii církve. Tak jako řády a kongregace v průběhu církevní historie mohou být označovány za charismatická hnutí odpovídající na tehdejší dobu, tak i nová hnutí považujeme za odpovědi Ducha Svatého na výzvy 20. a 21. století.

Nová duchovní společenství se nyní nacházejí uprostřed života církve, jsou v autentickém smyslu církví.

Společně 

V procesu „společně“ se hnutí a společenství od roku 1998 k sobě navzájem silněji přibližují.

To „společně“ pro křesťanská hnutí je prožívané společenství v samostatných seskupeních s rozdílnými charismaty a strukturami. K nim náleží evangeličtí, katoličtí, ortodoxní, anglikánští a reformovaní křesťané, stejně jako členové svobodných církví a nových obcí. Toto „společně“ žije ze svazku vzájemné lásky ve smyslu Ježíšových slov: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, i vy se milujte navzájem.“  (J 13,34)