P. Petr Štěpánek

Dne 29. června 2012 uplynulo 100 let od narození kněze P. Petra Štěpánka, který se stal iniciátorem schoenstattského hnutí v naší zemi. Jako první Čech uzavřel s P. Marií – MTA úmluvu lásky a celý život z tohoto svazku lásky věrně žil, a to i v dobách pro národ i Církev pohnutých a těžkých. Životní těžkosti, výchovné působení jeho maminky Josefy a hluboká víra jej zformovaly v osobnost věrného a odvážného služebníka Bohu a lidem. V mnohém by se dal jeho životní příběh a postoje srovnávat s P. Josefem Kentenichem, zakladatelem schoenstattského díla. Příklad i pohnuté události jeho života si k tomuto významnému výročí můžeme také připomenout a nechat se jím oslovit.

Dětství a studentská léta

P. Petr Štěpánek se narodil 29. června 1912 v Náchodě, místní části Plhov. Otec Josef Štěpánek byl povoláním textilní dělník. Ještě mu nebyly dva roky, když tatínek po ročním domácím ošetřování umírá v březnu 1914. Maminka Josefa, roz. Rýdlová zůstala s třemi dětmi sama. Aby zajistila rodinu a mohla splácet dluhy na dům, nastoupila do zaměstnání v textilce. Žili velice skromně, přesto maminka své děti vychovávala k obětavosti a ochotě pomáhat těm,kdo měli ještě větší bídu.

Když měl Petřík pět let, málem utonul, když spadl hlavou dolů do míchadla, do kterého tekla voda z potůčku. Nedaleko hrající si děti uslyšely šplouchnutí a vytáhly jej za chodidla ven.

Od šesti let chodil Petr s maminkou pravidelně na pouti do Svatoňovic a do Rokole. Byl zapsán i do knihy poutníků, kteří se odevzdávají do ochrany Panny Marie.

O velikonocích roku 1922 přistoupil k 1. svatému přijímání a biřmování. Bylo to právě v den pátého výročí Fatimského zjevení P. Marie. Od té doby v něm sílila touha stát se knězem. V témže roce zahájil středoškolská studia na gymnáziu v Náchodě. Jeho píle a zbožnost nezůstaly bez povšimnutí. Jedna paní profesorka jej podporovala v tom, aby přestoupil na věhlasné arcibiskupské gymnázium v Praze – Bubenči, které vedli bratři jezuité, a které připravovalo chlapce na studium bohosloví. Nastoupil tam 1. září 1925 do tercie. Získal zde mnoho dobrých přátel, některé na celý život (např. P. Josef Čihák. P. Jan Filip). Oblíbil si zvláště řečtinu a matematiku.

Po absolvování arcibiskupského gymnázia šel P. Štěpánek studovat teologii do Biskupského semináře v Hradci Králové. V tomto semináři studovali společně chlapci české i německé národnosti. V té době se mu také naskytla příležitost poznat velké dílo P. Josefa Kentenicha.

První kontakt s Schönstattem

V hradeckém semináři studoval německý bohoslovec, který pocházel z Frankfurtu nad Mohenem. Ten ještě před tím, než v sobě rozpoznal povolání ke kněžství, navštívil Schönstatt – mariánské poutní místo u Koblence. Své dva spolubratry, bohoslovce P. Štěpánka a F. Halíka pozval v roce 1934 na duchovní obnovy do Kladska (Zakrze u Kudowa-Zdroj nedaleko od hranic s ČR), které vedl P. F. Kastner, pallotin, který měl české kořeny (pocházel od Olešnice v Orlických horách), aby jim vyprávěl o Schoenstattu, prvních sodálech a Matce Boží. Dne 7. září 1934 byl bohoslovec Petr P. Kastnerem, který měl odpovědnost za české kněze a bohoslovce, přijat do Apoštolského svazu.

P. Kastner následně pozval P. Štěpánka a ještě další bohoslovce na prázdninové exercicie do Schönstattu. Zpočátku to vypadalo jako nemožné, že by P. Štěpánek mohl jet. Boží prozřetelností se ale stalo, že od jedné neznámé paní obdržel na cestu peníze a jeden starší bohoslovec z hradeckého semináře (Albín Pachl) mu slíbil, že jej bude provázet. A tak se jelo. V Schönstattě 15. srpna 1935 probíhal velký sjezd bohoslovců a studentů, protože se konalo uložení ostatků hrdinných sodálů Maxe Brunnera a Hanse Wormera, které byly nalezeny v Camrai. P. Štěpánka velice oslovovala jednota, která tam vládla, a myšlenka „mobilizace všech sil k uskutečnění evangelia a získávání duší pro obnovu světa v Kristu pod ochranou P. Marie“. Po zkušenostech P. Štěpánka s mnoha kněžími, kteří ztratili svoji cestu celibátního kněžství a stali se kněžími Československé církve, byla tato spiritualita s pěstováním jasného cíle a sebevýchovy velmi přitažlivá. Problém těchto kněží viděl také v nedostatečné lásce k P. Marii. Mohl zde zažít také Mariiny sestry a hodně silně na něj zapůsobily. Během tohoto pobytu také P. Štěpánek uzavřel v srpnu 1935 v původní svatyňce v Schönsttatě úmluvu lásky s P. Marií – MTA (byla to první „česká“ úmluva lásky). Sám o tomto období později napsal: „Chtěl jsem se stát dobrým knězem, proto jsem se rozhodl pro Matku Marii.“

Mariánská družina, kněžství

Po návratu ze Schönstattu sdílel bohoslovec Petr svoje poznatky, zážitky a nové ideje. Na den mateřství P. Marie, 11. října 1935, zahájil se skupinou dalších bohoslovců, kteří projevili zájem, pravidelné schůzky v semináři nebo v oratoři. Bohoslovci, které spiritualita Schönstattu oslovovala, se rozhodli žít v duchu úmluvy lásky s Pannou Marií. Snažili se věrně žít život modlitby a plnění svých stavovských povinností. V semináři náleželi k nejlepším studentům. Se souhlasem otce biskupa Mons. Mořice Píchy a představených konali prázdninové kurzy, na kterých byli vedeni v duchu života čistoty, chudoby a poslušnosti. Užívali přitom také základní prvky sch. výchovy - duchovní denní pořádek a zvláštní zpytování svědomí. Patřili k nim: P. K. Šnajbr, prof. P. J. Filip. P. J. Manel, P. F. Kolář, P. F. Říha, P. J. Suchánek, P. S. Marek.

V den svých 24. narozenin byl P. Štěpánek 29. června 1936 v Hradci Králové vysvěcen na kněze. Na primiční obrázek si vybral citát z Izajáše 61,1:

„Pán pomazal mne, abych zvěstoval radost trpícím, poslal mne, abych léčil zkroušené srdcem.“

Právě to jej oslovovalo, co v něm bylo již od raného dětství, pomáhat druhým v jejich těžkostech a utrpení a pomáhat jim jako kněz Kristův.

Kaplanem byl ustanoven v rodném Náchodě, později v Pardubicích, v České Skalici a sedm let v Kuklenách (dnes součást Hradce Králové). Během 2. světové války, když bylo v Hradci nacisty zabráno Boromeum (studentský internát), poskytl na faře v Kuklenách zázemí 25 studentům. Jeho otcovský přístup a příklad hluboké víry zažehl v několika z nich povolání ke kněžství.

Růst českého Schönstattu – 1. generace kněží

Skupina bývalých bohoslovců byla tímto duchovním hnutím natolik obohacována a uchvácena, že mu zůstala věrná i v dalším životě. Kněží i bohoslovci mariánské družiny se pravidelně na různých místech scházeli, aby sebe i nové zájemce pod ochranou P. Marie vychovávali ve svobodné kněžské charaktery a prohlubovali život z úmluvy lásky. V roce 1938 se P. Štěpánek dostal znovu do Schönstattu na 4 týdenní exercicie. Napsal si tři sešitky poznámek, aby vše mohl předávat dále.

Mariánská družina kněží se rozrůstala, přitom každý z nich byl apoštolsky činný. V roce 1939 mělo v hrálovehradecké diecézi uzavřenou úmluvu lásky s P. Marií 7 kněží. Do prvního kurzu kněží patřili: P. Štěpánek, P. Kosík, P. Kolář a P. Šnajbr.

P. Jan Filip v roce 1941 pořádal o prázdninách první kurz přednášek o schönstattské spiritualitě na Novém Hrádku. Sešlo se tam kolem 50 mladých lidí. Na Novém Hrádku měli určité zázemí, protože zde byl farářem P. František Kolář (od roku 1938). V roce 1943 zasvětil svou letohradskou farnost MTA (Mater Ter Admirabilis) P. Karel Šrajbr. V Běstvině působil P. Antonín Kosík. Ze Slavoňova pocházel P. Josef Suchánek, který měl v Rokoli v roce 1941 svou primici. V roce 1969 se mu podařilo navštívit Schönstatt.

Když biskup Mořic Pícha zakázal ve své královéhradecké diecézi scházení schönstattských kněží, začali se scházet v pražské diecézi u P. Václava Soukupa, který již dříve žil se skupinou dalších 6 bohoslovců zasvěcení P. Marii podle sv. Ludvíka Maria Grignion z Montfortu. Záhy poznali české schönstattské kněze a uzavřeli úmluvu lásky s P. Marií - MTA. P. Soukup byl za války zatčen gestapem a poslán do koncentračního tábora Dachau, kde se tajně sešel s otcem zakladatelem P. J. Kentenichem.

Rokole – filiální schönstattská svatyňka MTA

Když P. Josef Kentenich v bohosloveckém semináři v Schönstattě v Německu zakládat mariánskou družinu, společně s bohoslovci si upravili původní hřbitovní kapli sv. Archanděla Michaela jako posvěcené místo, kde chtěli svými modlitbami a oběťmi „pohnout“ Pannou Marií, naší nebeskou Matkou, aby do tohoto místa sestoupila a konala divy milosti. P. Kentenich zde před bohoslovci rozvinul nabídku uzavření úmluvy lásky s P. Marií, které dnes říkáme 1. zakládací listina sch. hnutí. Když se toto hnutí později rozšířilo po celém Německu a za hranice, vznikaly v dalších centrech života hnutí svatyně P. Marie – MTA, které byly identické s původní svatyňkou (1. originální filiální svatyňka byla postavena v Uruguay v r. 1942).

Také první generace českých kněží, žijící z úmluvy lásky s P. Marií, toužili po takovém místě, které by se stalo filiální svatyňkou té původní v Schönstattě. Jednou z milostí, kterou P. Maria dává těm, kteří žijí z úmluvy lásky, je milost domova. Tito kněží chtěli najít místo, kde by se nejen scházeli, ale také milost domova nacházeli. Vlivem 2. světové války a následného postupného pronásledování Církve po únorovém puči 1948 nebylo možné, aby taková originální filiální svatyňka v Čechách vznikla. P. Štěpánek s dalšími kněžími hledali jiné vhodné stávající duchovní místo. Navštívili jich několik (např. poutní místo Králíky, Svatoňovice, Luží u Chrastí, ale to neodpovídalo kapličce P. Marie). P. Štěpánek vzpomíná: „Nejspíš se mi zdálo místo v Rokoli u Nového Hrádku, a často mi přicházelo na mysl, že když je tam kostel, který není využíván, že bychom se mohli právě vynasnažit, aby ten kostel byl znovu posvěcen a mohl sloužit k bohoslužbám a že bychom pomocí P. Marie dosáhli tohoto cíle.“ Místo přijali kněží za své uzavřením úmluvy lásky v rokolské kapličce v roce 1938. Čas ukázal, že tímto posvátným místem, místem milosti, pramenem života se skutečně stal.

Děkanem v Novém Městě nad Metují (1945-1954)

Aniž o to požádal, byl P. Štěpánek 1. února 1945 ustaven děkanem v Novém Městě nad Metují. Byla to doba radosti z osvobození naší vlasti od nacizmu, ale také nenávisti a počínajícího pronásledování Církve. Otec Petr přijal tento úřad s pokorou, ale i velkou odvahou, vždy připraven sloužit potřebným.

Těsně, po skončení války si Rusové začali vyřizovat účty s německým civilním obyvatelstvem. Také mnozí Češi si přisadili. P. Štěpánek a lékař MUDr. J. Dvořák v německých zajatcích viděli především trpící lidi a veřejně jim pomáhali. Otec Petr poskytoval duchovní útěchu těm, kteří již nemohli a byli tak předem odsouzení k zastřelení, lékař si zřídil stanoviště první pomoci a ošetřoval zraněné. Otec Petr se také snažil zachránit před smrtí kněze německé národnosti P. A. Rühricha z Olešnice v Orlických horách. Dělal vše, aby jej zachránil, protože byl přesvědčen o jeho nevině (s jeho mladším bratrem studoval v hradeckém semináři). Zachránit jej se však nepodařilo, byl zastřelen ruským vojákem v Pekle u Nového Města nad Metují  16. června 1945.

Jak je vidět, P. Štěpánek dokázal hájit dobro i tehdy, když to něco stálo. I po nástupu komunistické totality se pan děkan řídil svým svědomím. Přes výhružky státní tajné bezpečnosti četl při bohoslužbách biskupské listy, které upozorňovaly na skutečné poměry.

Dál pokračoval v apoštolátu vycházejícího z života úmluvy lásky s P. Marií. V r. 1945 založil 3 mariánské družiny, dvě pro dívky a jednu pro studenty a chlapce. Během války některé české dívky nastoupily noviciát u Mariiných sester a po něm se i přes nepřízeň poměrů pro Církev vrátily do vlasti.

Zatčení a věznění

Na svátek sv. Vojtěcha, 23. dubna 1954, byl pan děkan zatčen. Skupina příslušníků STB již ráno v 7 hodin na děkanství zatkla nejprve prof. P. Procházku, který jako důchodce panu děkanovi vypomáhal v duchovní správě. Když se z klášterního kostela vrátil na děkanství P. P. Štěpánek, zatkla i jeho. Maminka, která jej na místa jeho působení provázela, to nesla statečně. Věděla, že mnoho jeho přátel je již ve vězení, a byla na to připravena. Asi po 4 dnech začalo vyšetřování, které trvalo 2 – 3 roky. Člověk, který v životě nikomu neublížil, byl pro „vlastizradu“ v rámci procesu „Otčenášek a spol.“ v Hradci Králové 27 - 29.12.1954 odsouzen na 15 let vězení.

Pan děkan nikdy o svých zážitcích z vězení nepovídal, ale můžeme citovat z jeho zápisků: „…když nás z cely vyvedli k výslechům, zavázali nám oči…, za několik dní jsme upadli do nemoci, slyšeli jsme ve dne i v noci týrání, bití, naříkání a různé hrůzy. Když mi někoho přivedli do cely, už jsem nepoznával, zda je to příbuzný nebo cizí a různé hlasy jsem stále slyšel asi tři roky. Když mě roku 1957 vzali do Hradce na další výslechy, byl tam dobrý lékař, který mě nechal trochu odpočívat, a nemoc přestala. Někdy mě dali na společnou celu – v noci mě tam zavedli a zase za 5 minut polili vodou a vedli k dalšímu výslechu…“

Otec Petr byl vězněn v Jáchymově, Pardubicích, Hradci Králové, Chrudimi, Mírově, Leopoldově. Propuštěn byl po šesti letech věznění na celkovou amnestii 9. května 1960. Bydlel pak s maminkou u své sestry v Děčíně. Zprvu pracoval v děčínské cihelně. Byla tam těžká práce v kolektivu různých lidí. Někteří z nich dělali P. Štěpánkovi jako „politickému“ různé naschvály. Pro zdravotní potíže musel s těžkou prací skončit a stal se vrátným v děčínské nemocnici.

Sloužil svým bližním do posledního dechu

10. května 1969 se mohl P. Štěpánek vrátit do Nového Města nad Metují do duchovní správy (po krátkém působení v Libčanech). Ujal se opět děkanského úřadu (1969 – 1992). Plnil svědomitě své kněžské poslání. Pečlivě dbal o opravy církevních objektů. Pan děkan byl vzorem pro pastoraci. Kostel byl celý den otevřený. Blízko vchodu byla cedulka, že kdo chce jít ke sv. zpovědi, ať si zazvoní zvonkem (vchod do fary byl hned vedle vchodu do děkanského kostela). Otec Petr zpovídával ve zpovědnici, někdy ve farní kanceláři. Ve stáří, kdy již byl hodně nemocen, zpovídával ve svém bytě v 1. patře, kde také sloužíval mši svatou.
Dvakrát týdně navštěvoval nemocné. Pokud to bylo nutné, např. při udílení pomazání nemocných, navštěvoval je bezodkladně, třeba i uprostřed oběda. Povzbuzoval je duchovně a nabízel i hmotnou pomoc. Pravidelně zajížděl i do domovů důchodců navštívit všechny, kdo o to stáli. S pomocí farníků, kteří něco napekli nebo poskytli ovoce ze zahrádky, nepřijížděl za nimi s prázdnou. Pomáhal, i když jej to stálo nemálo sil nebo mu nebylo zdravotně dobře. Opuštěné a osamělé zval ke společnému stolu, zvláště o Štědrém dni. Chtěl, aby poznali, že kněz jim je otcem – transparentem Boha Otce, který je miluje.

Následkem věznění a těžké práce v cihelně měl podlomené zdraví. V posledních dvaceti letech života byl vážně nemocen, ale nikdy si nestěžoval. Vše obětoval a snažil se sloužit Bohu i lidem i ve stáří, vypomáhal mší svatou, zpovídáním, radou. Za finanční prostředky, které obdržel při rehabilitaci jeho nespravedlivého věznění, nechal přistavět sakristii ke kostelu v Rokoli.

Pro svůj příkladný kněžský život a přínos pro Církev byl jmenován čestným kanovníkem při královehradecké kapitule.

Zemřel 12. ledna 2000 v hospici v Červeném Kostelci. Pochován je na novoměstském hřbitově blízko kostelní zdi, kde již odpočívá jeho maminka Josefa Štěpánková.

Otče Petře, za Tvou službu, oběti, modlitby, odvahu, pevné morální postoje a příklad věrnosti žití úmluvy lásky s P. Marií upřímně děkujeme. Svou vděčnost chceme vyjádřit také všem ostatním statečným a věrným mužům a ženám zakládající generace Schönstattského hnutí v naší zemi a také těm, kteří panu děkanovi vydatně v jeho službě pomáhali nebo o něj v posledních letech života pečovali!

Z archivních materiálů připravil Tomáš Mičaník