se snažili znovu nasměrovat účastníci Tichého víkendu Ligy rodin, který se konal 9.-11. listopadu v Rokoli. Velká škoda, že ani všichni přihlášení nakonec nepřijeli, a P. Zdeněk Králík přednášel hloučku v pravdě komornímu – jen třem manželským párům. Přitom právě Liga rodin nemá moc příležitostí k duchovnímu vedení, zvláště po odchodu sestry Marcely. U jejího hrobu jsme také hned položili aspoň duchovní kytičku, rozsvítili svíčku a poprosili o přímluvu.

Nejprve jsme byli vyzváni, abychom se pokusili o pohled na svůj život ze tří úhlů: směrem do minulosti (jak mnoho důvodů máme k vděčnosti!), do přítomnosti (abychom žili v realitě a ne ve snech) a budoucnosti (té se máme otevírat s důvěrou). Protože „víra v Boží prozřetelnost má být naším světovým názorem“ (P.K.), učili jsme se rozeznávat Boží stopy a konkrétně se snažit o dětskou důvěru a spolupráci. Prostě „malovat svůj obraz“ jak nejlépe umím a důvěřovat, že Bůh použije i moje neumělé a chybné tahy a v hodině mé smrti celý obraz promění v mistrovské dílo.

Velkým zážitkem byla mše svatá v kapličce Betlém a večerní adorace tamtéž. Když jsme vyšli z domu sester, křupal nám pod nohama čerstvě napadaný sníh, před námi svítila kaplička a na hřbitůvku dole ve stráni blikaly svíčky. Připadali jsme si jak cestou na půlnoční, a to přímo do Betléma. Velmi intenzivně jsme to vnímali jako milou Boží pozornost.

Naše poděkování patří Otci Zdeňkovi za duchovní péči, obětavým sestřičkám za pohodlné ubytování a sestře Magdaléně obzvlášť za výborné jídlo (takto bychom se nechali rozmazlovat častěji) i přednášku o putovních svatyňkách na Slovensku. Velký dík patří i Martině a Jirkovi Pilařovým, kteří nám v sobotu přijeli na mši i adoraci zahrát a zazpívat.

Na závěr ještě myšlenka, která mě osobně velmi oslovila: Čím míň máme vzhledem k přibývajícímu věku sil k práci, tím víc bychom měli mít času na modlitbu. A Kristus přebývající v nás by měl čím dál tím víc vyzařovat navenek.