Časopis FAB se ptal rodin: Kde se vám už někdy podařilo zažít vaše rozdíly jako doplnění? Co vám pomáhá, abyste nezažívali odlišnost jako zátěž, nýbrž jako obohacení: Společně jsme více? Kde to drhne – a přesto to jde dále? Přečtěte si odezvu.rodin na tyto otázky.  

Jsme kompatibilní?

Konečně máme čas pro sebe – a jemu klesají víčka KONEČNĚ! DĚTI jsou v posteli, kuchyň je uklizená, prádlo pověšené; sedáme si na gauč a povídáme si, co jsme dnes zažili. Po několika minutách pozoruji, jak manžel stále méně reaguje, odpovídá úsečně… a oči se mu téměř zavírají!Na začátku našeho manželství jsem tomu nerozuměla. Tak důležitý rozhovor, člověk přece nemůže být tak unavený!? Jsem mu fuk? Nudím ho? Je přece teprve deset hodin!Naopak on měl problémy se mnou ráno. Nemohl mě dostat z peřin. A to ho dost zlobilo.Ale časem jsme se naučili tohoto našeho založení (sova a skřivan) také využívat. Domácí práce mohu dělat i tehdy, když on už je v posteli; a když si chceme popovídat, začneme co nejdříve. A později večer, když jsem sama, mám také svůj čas na modlitbu, svou oázu v hluku světa. 

Haló, snídaně je hotová!

Naopak manžel přišel na to, jak mě nejsnadněji dostat z postele; tím, že mě zavolá k připravené snídani! Je to dobře, když si je člověk vědom vlastní svéráznosti a cítí:  Můj partner mě má rád takovou, jaká jsem. (A z toho plyne jedna z našich specialit: Navzdory všem klišé na Svátek matek připravuji snídani výhradně já.)  
 

Neoprénový trik
Proč on jednoduše nemůže vypnout 
Když jsem manžela poznala, pracoval pro televizi a chodil domů pozdě večer. Měla jsem přes den hodně práce se školou, a tak nám nezbývalo moc času, abychom si ve dvou popovídali o různých věcech i o nás samotných.
Bývalo to tak, že přišel domů z televizní show totálně přetažený, a pak jsme si samozřejmě nemohli promluvit o důležitých věcech, protože on chtěl vyprávět jen o svém vysílání a bavit se. 

Nebrát práci domů – ale jak?

Někdy mi to už připadalo hrozně jednostranné, tak jsem se snažila získat jistý odstup, když přišel z práce domů. Myslela jsem si, že když bude mít trochu času pro sebe, mohl by vychladnout a oddechnout si, a pak bychom si mohli sednout k povídání. Tak tomu však nebylo.
Nakonec se mi podařilo si s ním o tom promluvit a rychle (jak už tomu u mužů bývá) jsme  našli řešení. A sice ve formě představy: představovali jsme si Jamese Bonda v potápěčském obleku pod vodou. Po té, co se pod vodou odpoutá od svých protivníků, vynoří se přímo před svojí jachtou, v níž pak propluje kanálem k drahému baru, kde na něho již čeká překrásná žena ve večerních šatech. Shodí ze sebe potápěčský oblek a pod ním má… nepomačkaný černý smoking a je připraven na večeři se svým okouzlujícím doprovodem. Manžel je tedy Jamesem Bondem, na kterého čekám já ve večerních šatech! To je přirozeně hloupost, ale tato hra nám přece jenom pomohla.
James Bond (= můj muž) se právě odpoutal od svých protivníků (své práce) a plave kanálem (Vídní) ke své jachtě (našemu domovu, našemu hnízdu). Tam vstoupí do drahého baru (obýváku), kde na něho čeká  překrásná žena (to záleží na vkusu pozorovatele) ve večerních šatech (no jo, ne vždycky). Odhazuje neoprén (= pracovní oblek) a pod ním má nezmačkaný smoking (domácí oblečení). 

Potápěčský oblek dolů!

Tuto představu máme vždycky před očima a mému muži to usnadňuje nechat za sebou starosti a radosti pracovního dne a spočinout v klidu u mně. Samozřejmě mluvíme vždy i o jeho práci, ale záleží na tom, jak se mluví.Když přijde manžel z práce domů, řeknu jenom: „Potápěčský oblek dolů!“ a on už ví, co chci. 

Rozdílná potřeba něhy
Tehdy jsem se tomu smála 
DEN před naší svatbou mi teta řekla: „Víš, teprve teď - po 20 letech - si dokážu manželství pořádně vychutnat. Léta jsme se hádali, ale krůček po krůčku jsme se vzájemně přizpůsobovali, a teď je to stále hezčí.“  Myslím, že tehdy jsem se nad tímto vyprávěním pousmála a skutečný význam toho příliš nechápala. Dnes my sami žijeme v manželství už 12 let a už dokážu chápat těžkosti manželství, v němž se snažíme o „obroušení“ hran, o vzájemné poznávání a srovnání cesty pro hezčí společnou budoucnost. 

Něžnosti – ale ne vždy

Můj muž a já se máme (samozřejmě!) velmi rádi, a k tomu nepatří jen společné činnosti, ale přirozeně také něžnosti. Velice si cením manželova objetí, pocitu naprostého ukrytí, ne vždycky jsou mi však jeho hlazení příjemné. V těchto okamžicích se mohu cítit buď velice šťastná nebo naopak nepříjemně dotčená, a také dokonce rozzlobená.
Dlouho jsem nevěděla, jak a zda vůbec bych měla o tomto tématu mluvit. Nechtěla jsem manžela zranit. Vlastně to nemělo nic společného s mými pocity k němu, nýbrž s mým momentálním rozpoložením. Po určité době jsme o našich vzájemných něžnostech přece jenom začali mluvit, a od té doby jsou častěji tématem našich rozhovorů. Pozoruji, že mi Robert lépe rozumí a pokouší se mě více chápat.Je to mnohaletý proces vzájemného přístupu, který se občas zbrzdí zklamání, ale nezadržitelně nás vede k sobě blíž a blíž.  

Letní ráno
Můj partner – podpora v povolání 
RANNÍ SLUNCE PROSVÍTÁ dovnitř, den plný příslibů začíná. Bohužel, práce naléhá, není čas zůstat stát a užívat si, musím brzy pryč… Holt, je to naše rozhodnutí!
A náhle sedím v lenošce, ty na mém klíně, tvář na tváři, díváme se do letního rána, chvíle ticha, blízkosti…Náhle začínám: „Leží mi v žaludku projekt M. Mám na něho příliš málo času.“
- Kolik času bys ještě potřeboval?
- Je to vlastně můj nejdůležitější projekt. Sice na něm už pracuji, sbírám informace, vedu jednání, vyjasňuji si detaily…
- A v čem je tvůj problém?
- Už jsem na tom dost udělal - ale zákazník se nechytá. Asi si dokonce myslí, že se na tom nedělá.
- Takže ty přemýšlíš, jak mu dát vědět, že se na jeho projektu pracuje?
- Přesně tak. Nejlépe by bylo, kdybych ho mohl pravidelně informovat…
- Zprávami o aktuálním stavu?
- Ano, přesně tak. Každý týden nebo každý druhý týden vypracovat přehled o provedené práci, o dalších krocích, formulovat otevřené otázky. Když tak přemýšlím
– ano, to je ono.
To udělám. Díky!Tisknu tě k sobě. Dělá mi hrozně dobře, když si s tebou mohu popovídat, být u tebe. Ještě jednou nasaji tvou blízkost, jeden pohled na svatyňku, kde hoří svíčka. A teď už opravdu musím pryč.  

Stejní – a přece tak jiní

Jak můžeme zacházet s rozdílností mezi mužem a ženou? Jak nám může být užitečná? Těmito otázkami se neustále zabýváme.
Není pro mě často lehké žít v manželství s někým, kdo je v mnoha věcech zásadně rozdílný -  a v jiných věcech tak stejný. Na začátku našeho vztahu jsem to vůbec tak silně necítila - asi v tom určitou roli hrály „růžové brýle“. Čím déle jsme spolu, tím více odpovědnosti neseme, tím více si uvědomuji rozměr naší rozdílnosti, ale také našeho doplňování. 

Při hádkách

Můj muž je velmi romantický a citlivý člověk, který velmi vnímavě naslouchá, tím ale také často váží každé slovo na lékárnických vahách. Já naopak jsem vůbec nebyla zvyklá dávat tak moc pozor na vlastní slova – proto mnohé řeknu, a zvlášť mám-li jiný názor, prostě příliš rychle.
A tak často vypustím i slova, která jej zraňují, která si příliš bere k srdci. Díky němu jsem se naučila více vážit svá slova a leccos také spolknout, dokud nejsem schopna říci svůj názor jasně a s chladnou hlavou.
Naopak on je ten, který se chce zase rychle usmířit – já ale potřebuji po hádce nejméně hodinu pro sebe, než ho můžu zase vidět. Hodinu, kterou mi on často nemohl dát. V tomto bodě se zase on naučil nechat věcem svůj čas, dokud se situace nezklidní.
Netoužím poslouchat tipy, rady nebo názory. Potřebuji, aby mě prstě jen vyslechl a vzal mě do náruče. (Je to proces učení, na kterém musíme oba stále pracovat…) 

Při výchově

Ve výchově je můj muž tím, kdo s naším čtyřletým synem podniká objevitelské cesty a čte mu pohádky. Já naopak s ním „řádím“ a dokonce hraji fotbal. Je to doplnění, které nás oba velmi uspokojuje. Já jsem také spíše tím důsledným rodičem, který dbá na to, aby pravidla zůstala pravidly, a on tím, který občas přivře oko. I naše stravovací zvyky jsou rozmanité: chci našemu synkovi udělat ke snídani kakao, protože jsem to tak zažívala ve svém dětství, zatémco můj muž pil vždycky meltu. V poslední době jsme tedy začali meltu s kakaem míchat, takže synek dostává obojí. Je to dětinské, já vím,  ale je to aspoň kompromis. 

Při vstávání

Ráno nemůžu sníst ani sousto, zatímco můj muž miluje dlouhou, vydatnou snídani. „Naštěstí“ nám na snídani zbývá jenom víkend, a to si pak ze snídaně uděláme snídani a oběd dohromady.
Ještě k tomu jsem ranní morous – stačí se na mě podívat a jsem naštvaná. Můj muž vstane, září jako sluníčko a většinou si ještě zpívá. Naučil se ale nechat mě spát o něco déle a dává mi půl hodinu času na to, abych se probrala. 
 

U jídla

Dlouho jsme měli rozdílný názor dokonce na místo, kde jíst: Byla jsem z domu zvyklá jíst u jídelního stolu, zatímco v jeho rodině se často sedělo u stolku pohodlně v sedačce. Každý z nás chtěl samozřejmě prosadit svou „tradici“. Dnes jsme se ale sjednotili na tom, že hlavní jídla jíme u jídelního stolu a malá jídla si můžeme vzít k sedačce.
Změny pro mě byly dlouhou dobu hrůza – moje nervy byly napnuté, když například váza stála na jiném místě než obvykle. Ale s tímto vrtochem jsem se musela vypořádat už po narození našeho syna, protože ten všechno obrátil vzhůru nohama!  A pro mého muže by nebyl žádný problém ze dne na den přetvořit celý dům. 

U nových přátelství

U nových úkolů, všeobecných novinek i nových přátelství je manžel ten, který hned projevuje nadšení – a já ta, která vyčkává a potřebuje více času na to, aby akceptovala něco nového. Ale jestliže mě něco nadchne, tak se do toho opravdu zakousnu a ani změn se nebojím.
Za toto doplnění jsem velmi vděčná, protože bez něho bych asi do svého života vpustila jen málo nového – a on beze mne by asi nedokázal mnohé dotáhnout do konce, protože mu nedělá problém pustit se do mnoha aktivit současně. 

Vyčerpávající a přitom vzrušující

Samozřejmě se nám s naší rozdílností zacházet někdy daří více a jindy méně a také neustále nacházíme nové věci, v nichž jsme odlišní. Přece jsem však šťastná, že mám na své straně někoho, kdo vnáší do našeho života pohyb a pomáhá mi, abych neviděla věci pouze jednostranně, a doplňuje mě.Rozdíly jsou poměrně vyčerpávající, ale vždy vzrušující!    

Unavené krčení rameny

Rozdíly v náboženském životě 

„PANNA MARIA JE TAKÉ NAŠE MATKA!“ – „ Ne, já to vidím jinak - je spíše naše sestra.“  Máme velmi rozdílné náboženské zázemí:  Můj manžel byl před svatbou několik let v (dříve evangelickém) biblickém kroužku, já pocházím ze silně katolického prostředí. Když jsme tak mluvívali o naší víře, nebyli jsme v některých bodech jednotní (např. v adoraci a v úctě k Panně Marii).
Pro mě bylo velmi bolestné cítit ten duchovní rozdíl. Ale Bůh mi vždycky dával skrze malá znamení najevo: „Měj s ním trpělivost!“ Zvlášť zřetelná pro mě byla slova jedné sestry, když jsem byla na duchovních cvičeních: „Maria říká: Slyšela jsem modlitbu za tvého muže, a budu se o něho starat – protože on je také mé dítě! Ale potřebuji i nadále tvou modlitbu.“
Když jsem mu o tom vyprávěla, sklidila jsem unavené pokrčení rameny – ale zůstala jsem plná naděje a očekávání. A bylo mi jasné: To poslední, co Maria chce, je hádka kvůli ní. 

Duchovní jednota

Roky uběhly a my jsme navzdory překážkám společně duchovně vyrostli. Naším klíčem je: Naslouchat, vyčkat, hovořit. Mnoho rozhodnutí a zkušeností s Bohem nás „stmelilo“. Maria „vklouzla“ do srdce mého muže, poznenáhlu – a sotva by dnes někdo uvěřil, jaké těžkosti jsme měli na začátku.    

Správný rytmus

Zatím to nemá řešení 
UŽ DENNÍM RYTMEM začíná rozdílnost nás dvou. Můj muž musí být už ve 4 hodiny ráno, když je ještě tma a velké ticho, na nohou. Většinou pak slyším kávovar, který manžel použije jako první, aby se pořádně probral. O půl sedmé se pak já ploužím z postele přímo pod sprchu, a pak připravuji všechno do školky. Teprve kolem čtvrt na osm dostanu z postele Štěpána, a to většinou nikoli bez odporu. Dopoledne je rezervováno pro rodinnou administrativu nebo pro práce v domácnosti a na zahradě.
Když vyzvednu synka ze školky, je manžel sice už doma, ale většinou není vidět – sedí v pracovně, ve své „říši“, u počítače a telefonu, aby si připravil termíny na příští den – prosím nerušit! Mezitím se starám o Štěpána nebo jdeme nakoupit.
Když je mnžel odpoledne skončí s prací (konečně!), máme přesně dvě možnosti: 

Jít si po práci lehnout? Ano, ale…

1. Po práci si lehne a pospí si, popř. se pro uvolnění naloží do vany. Je to doba, kdy musím „hlasitost domova“ hodně ztlumit, což je mnohdy těžké, když si za Štěpánem přijde hrát jeho kamarád.
Když pak manžel vstane, máme sice ještě dost času strávit večer spolu, ale našeho syna si moc neužije, protože ten je už kolem 19. hodiny „hotový“ a jde spát. Mimoto i já jsem večer často unavená, protože Štěpán není zrovna nejklidnější dítě. Stále vyhledává nejrůznější dobrodružství a běhá po okolí (a já za ním)! 

Po práci zůstat vzhůru? Ano, ale…

2. Manžel zůstane po práci vzhůru a něco společně podnikneme. To nám všem svědčí. Někdy dělají něco se Štěpánem ve dvou a já mám čas sama pro sebe (můžu si něco napsat nebo si napustím vanu).
Když pak manže synka uloží do postele a my bychom mohli mít konečně čas na sebe navzájem, jde manžel nahoru do ložnice se slovy: „Zlatíčko, za chvilku jsem zpět – můžeš otevřít láhev vína. Těším se!“
Pustím tedy televizi, otevřu víno a čekám. Časem jsem přišla na to, že ono „za chvilku“ vlastně znamená „ráno“! Sedím před plnou lahví vína a čekám, zatímco mí dva hoši usnuli vyčerpáním. (Alkoholička se ze mě ještě nestala, víno přijde do ledničky.) 

Naštěstí máme ještě víkend

Tak jsme se naučili užívat si víkendy – vyspat se, pomalu a dlouho snídat, zajít si někam na jídl a něco podniknout. Občas dáme Štěpána spát k prarodičům a trávíme večer ve dvou nebo si vyrazíme s přáteli.
Také exercicie pro rodiny jsou pro nás ryzí dovolenou. Můžeme se vyspat, nemusíme se starat o domácnost, můžeme společně pracovat na našem manželství a malý Štěpán je také dobře zaopatřen. Tato práce na partnerství je sice vyčerpávající, ale společně trávený čas ve dvou – s partnerským rozhovorem a načerpáním zkušeností od druhých – je pro nás nenahraditelný. 
Dosud se nám nepodařilo nalézt vyhovující způsob společného prožívání všedních dnů, ale správný rytmus stále hledáme.  

Neber to tak tragicky

Proč mu tato věta vůbec neříkala

Naše různorodost je do očí bijící. To jsme ale na začátku našeho vztahu vůbec nemohli vědět. Tehdy převažovaly společné zájmy a myšlenky. Teprve postupně se ukazovalo, jak rozdílní jsme vlastně společný život začínali.
Vlastně jsem se zabývala příliš sama sebou. Můj postoj k životu se mi zdál jedině ten správný – a věta „Neber to tak tragicky“ pro mě měla zásadní význam. (Především proto, že jsem se jako křesťanka mohla spolehnout na svoje Boží dětství – podle věty z Evangelia: Hledejte nejdříve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.) 

Brzda

Jsem velmi spontánní typ (sangvinik) a žiji tak, jak život právě přichází. Mnohé slíbím jen tak, aniž se přemýšlím, zda na to budu mít čas. A tak jsem stále v poklusu.
Manžel je v tomto úplně jiný: všechno, co zažívá, se ho hluboce dotýká, silně ho jitří a ovlivňuje. Kde já jednám spontánně nebo ukvapeně – a tím se často dostanu do časové tísně-, tam on rozvážně plánuje, přemýšlí a vnese opět klid a rovnováhu do života. To se ale nedá jen tak vydržet – taková „brzda“! Všechno přesně plánovat  a mé rozevláté představy cupovat, to není nic pro mě. 

To děláš jenom proto, abys mě rozzlobil

Teprve po té, co se nám jednou dostala do ruky knížka Temperamenty ze schönstattského obchůdku, začali jsme interpretovat rozdílnost partnera ne jako „zlomyslnost“ nebo „To mi děláš jenom proto, abys mě rozzlobil.“ Začali jsme chápat, jak velmi je odlišnost druhého spjata s jeho osobností a jeho bytím. „Neber si to tak tragicky“ je motto sangvinika – pro něho je naopak skutečně důležité porozumět věcem teprve v jejich projevech,  a pak začne být svědomitý.
Zatím jsme jeden druhého poznali natolik, že víme, s čím musíme pokaždé u druhého počítat. Je to pro nás nejen snazší snášet jiný způsob projevu. Také se už jeden od druhého učíme, jak se na určité situace dívat také jiným pohledem. 

Přestávka na oddech

Naučila jsem se nic hned neslibovat. Věta „O tom si musím promluvit nejdříve s manželem,“ mi při telefonování poskytuje krátkou přestávku na rozmyšlenou a umožňuje mi nejednat ukvapeně, ale podívat se na termínový plán naší rodiny a promluvit si s manželem, co je časově možné a co už není možné zvládnout. To, že nemohu rozhodovat okamžitě, bych dříve cítila jako omezení vlastní svobody. Odměnou je mi však vědomí získaného společně tráveného času. Jistě to také něco stojí vzdávat se mé povaze přirozeného jednání, ale myslím, že nás to vede blíže k sobě. 

Děti – sporný případ

Jiný případ, kde naše rozdílnost dávala podnět k hádkám, bylo ukládání dětí ke spánku. Kdyby to bylo podle mě, děti by se mnou jen ztěží usnuly, protože neumím ukončit své předčítání pohádky před spaním. (Možná bych sama padla dřív únavou.) Manžel je umí uložit krátce a spolehlivě, a přitom s láskou. Tak jsem si myslela, že řešením bude: On je uloží. A tak tomu i často bylo. Ale postupně jsem se to tak zvládat naučila i já. Takže i to už nám klape.
Je však ještě mnoho bodů, kde máme rozdílný styl, např. přípravy na dovolenou, jednání na úřadech, pořádek. To tak může také být a nás to obohacuje. 

Papírové harampádí

Takový nepořádek na mém psacím stole!

UŽ ZASE TAKOVÝ nepořádek na mém psacím stole!“ Můj muž je velmi pořádný, zatímco u mých rodičů vždy všude ležely stohy papírů. A já jsem se to sama nenaučila, jak se správně vypořádat s papírovým nepořádkem – a můj muž tím na začátku našeho manželství hodně trpěl, když všude kolem ležela pošta, sešity, lístečky s poznámkami atd. 

Existuje pro nás nějaký systém?

Stálo nás to mnoho rozhovorů a dohadování, než jsme našli vlastní systém: reklama na potraviny do zásuvky v kuchyni, ostatní reklama hned do starého papíru; časopisy do stojanu na záchod, účty na manželův psací stůl.
Pak přišly děti – a tím další faktor nepořádku. Ale ony velmi brzy pochopily, že – než přijde tatínek domů – to nejhrubší společně uklidíme. Za dvě tři minuty jsou průchody zase volné a hračky rozházené po bytě zpátky v dětském pokoji. Malé úsilí má velký účinek – tatínek se má doma cítit dobře!  

Frustrace při společné práci

Rozdílné způsoby práce

KDYŽ MY DVA máme společně přednášku nebo domácí besedu, jde nám to výborně. Jeden druhému nasloucháme a vnímáme, kdy s čím chce vstoupit ten druhý. Jsme dobře sehraný tým a taková práce nás těší.Mnohem těžší nám připadá společně nějaké téma rozpracovat a vytvořit z něho přednášku. Jsme zcela rozdílní v posuzování věcí. Co chce jeden, tomu druhý nerozumí; co je pro jednoho důležité, považuje druhý za přebytečné. Také naše pracovní tempo je různé, a tak dochází naprosto nutně k nedorozuměním a hádkám. Na začátku jsme z toho byli velmi frustrovaní a mysleli jsme si, že se pro tuto krásnou práci, která nás tolik bavila, nehodíme.
Řešení jsme našli v jednom „zlozvyku“ manžela. Pro mě byly knihy už od dětství nejlepší přátelé, které jsem opatrovala a nikdy bych do nějaké knihy nic nevpisovala. Jinak je tomu u manžela – pro něho jsou knihy pracovním materiálem. Potřebuje ke čtení tužku a podtrhává si všechno, co mu připadá důležité.
Nemohla jsem to pochopit, bolelo mě to u srdce, až jsem jednoho dne kvůli novému tématu četla knihu, ve které byl manžel mnohem dále než já. Najednou jsem v jeho podtržených větách viděla, co je pro něho důležité, a porozuměla jsem, jak on dané téma chápe. Bylo to tak, jako bychom četli společně, ale bez toho, že bychom se vzájemně rušili. 

Společně – aniž bychom se vzájemně rušili

Dnes to děláme vědomě. Manžel čte knihy jako první – mně stále dělá potíže vpisovat něco do knih – a bez zábran zaškrtává. Pak si je čtu já. Každý sám si dělá poznámky k tématu a vypracuje to podstatné. Pak si spolu sedneme a dáme přednášku dohromady.
Nejde to zcela bez problémů, ale protože už známe svoje slabosti, vznikne snahou obou stran vždy dobrý celek. Každý dodá své priority, společně z toho vytvoříme jednu jednotku, a nikdo nemá pocit, že jeho způsob pohledu na věc přijde zkrátka. Když pak přednášku přednášíme, stojíme si oba plně za ní a máme z ní radost. 

Vyprávění rodin, FAB 2/05, překlad Věra K.