Žít praktickou víru v Boží prozřetelnost 

Senzační příležitost – ale nemá ta věc přece jen háček? Neměl jsem čas dostatečně se připravit  –  podaří se to i tak?Potřeboval bych teď trošku odvahy – mohu si troufnout?Troufáme si, protože důvěřujeme: Začtěte se do zkušeností, jak některé rodiny nakládají s výzvami a jak přitom může pomoci víra v Boží prozřetelnost.

Koupě auta

Senzační cena – až moc?

Potřebovali jsme nové auto. Čtvrté dítě bylo na cestě a naše pětisedadlové auto příliš malé.Několik týdnů jsme prohledávali internet a časopisy. Brzo jsme věděli, co chceme: sedmimístné auto, ne starší než pět let. Bohužel vše, co jsme viděli, bylo příliš drahé. V jednom z následujících dní jsem šla nakoupit. Za pokladnou byla nástěnka, kde lidé nabízeli ke koupi různé věci. Vtom jsem to spatřila: Velký rodinný vůz nabízeli za senzační cenu. Auto bylo o 5000 Euro levnější než srovnatelná auta na internetu.Plná euforie jsem volala manželovi a pak hned paní, která auto prodávala. K našemu překvapení bylo auto ještě k mání, byli však ještě další dva zájemci. Ještě týž večer jsme se za majitelkou vydali.Auto vypadalo na první pohled úplně super, takže ta cena nám přišla až neuvěřitelná. Kdo ví – třeba bylo hodně bourané? Jedno jsme ale věděli: Musíme se rozhodnout hned, jinak bude auto pryč.Udělali jsme si zkušební jízdu a potom můj muž řekl: „Rozum mi říká ne, ale srdce říká ano.“ Naše děti se už mezitím do auta taky zamilovaly. My jsme s manželem přemýšleli: I když bude na autě potřeba nějaká velká oprava - s úsporou 5000 Euro to snad zvládneme. S povzdechem směrem k nebi a navzdory rozumu jsme auto koupili. Dnes už je nás šest a každou jízdu v tom senzačním autě si vychutnáváme.  

Správný dárek

Nehledaný a přece nalezený

Na úvod: Před pěti lety se naše dvě dcery poprvé zúčastnily schönstattského dívčího tábora. Vrátily se domů úplně nadšené. Mezi jiným nám vyprávěly o filmu, který tam viděly a o kterém tam hovořili.Za nějakou dobu, tentokrát ve Vídni, se děvčatům naskytla příležitost opět jet na schönstattský tábor. Po návratu domů vyprávěly, že zase viděly ten samý film! Ale jak se přesně jmenoval, to jsem se nedozvěděla.  

Na poslední chvíli 

A teď setkání v schönstattské centru na Kahlenbergu. V tamním obchůdku jsem hledala nějaký malý dárek pro dcery, protože pomáhaly při hlídání dětí. Mohla jsem něco obstarat už dříve, ale proč vydávat peníze jinde? Snad v polední přestávce seženu něco vhodného.Rozhlížela jsem se kolem. Tu mi přišla do ruky kniha s názvem „Sára, malá princezna“. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že obsah se shoduje s oním filmem, který se dcerám tolik líbil! S radostí jsem tu knihu koupila.   

Odřeknutí

Prosila jsem o pomoc, a teď?

Dopis ležel otevřený přede mnou. Nemohla jsem uvěřit tomu, co v něm bylo. Krátké odřeknutí od našeho au-pair-děvčete. Přitom za pár týdnů mám nastoupit do zaměstnání a musím péči o děti a domácí práce nově zorganizovat. Tolik jsem Boha prosila o pomoc a teď se cítím zcela ponechaná osudu! Nedávno jsem chtěla objednat v jednom katalogu lákavou hračku pro naše děti. Místo dodávky jsem obdržela dopis: „Zboží je bohužel vyprodané.“ Pomyslela jsem si: Takhle to většinou dopadne s mými životními přáními. Potají doufám, že nebe je takové veliké zasilatelství, které v pravý čas posílá to, co si člověk modlitbou objedná. 

Vypukl chaos

Od toho dopisu prošlo několik týdnů. V domácích pracích, vaření i úklidu vypukl chaos. Připadalo mi, že Bůh mě zanedbává a že na mě zapomněl: Vždyť přece zná naši situaci. Copak neví, že zrovna teď potřebujeme pomoc?Protože žádná pomoc nebyla v dohledu, rozhodli jsme se, že musíme změnit něco ve způsobu vedení našeho života. Musíme s minimem času dosáhnout odpovídajících výsledků. 

Zjednodušit život

Zjistili jsme, že to je možné, když svůj život trochu zjednodušíme:-    pořádek se lépe udržuje s menším počtem hraček a oblečení- i děti musí přispět svou pomocí-          kromě toho sama zvážím, jakým způsobem využiji svůj drahocenný volný čas co nejsmysluplněji. Je potřeba zapínat televizi? Rozhovor s manželem nebo četba dobré knihy je podstatně smysluplnější.Vlastně jsem už dlouho chtěla změnit svůj způsob života, žít jednodušeji a uvědoměleji, ale sladká pohodlnost mě vždycky znovu přemohla. Teprve nouze mě přinutila ke změně a musím říct, že mě to vůbec nečinilo nešťastnou. Boží Prozřetelnost jsem si sice představovala jinak, ale možná nám právě tak chtěl pomoci ke změně životního stylu?Nepřestala jsem hledat au-pair-dívku, ale jedno vím jistě: Tento vědomě jednoduchý životní styl si chci uchovat trvale, protože mě dělá šťastnější.    

Neodbytná?

Naše děti a jejich přání

Jak jen naší Hance sehnat jí vysněný dárek? Musí to být jedině růžové bikiny. Ty naše děti a jejich přání…Po práci ještě skočit do města do obchodu se sportovními potřebami. Soucitná odpověď: „Plavky teď?“ (Je začátek srpna.)Hledám dál. Nic. Obchody zavírají. V boční ulici by mohlo ještě něco být. Rychle tam, ale všechno je už ztemnělé. Dívám se do výlohy. Nic růžového. Najednou se mi zdá, že se uvnitř něco pohnulo. Že by tam ještě byla prodavačka? Okamžitý nápad. Mám ještě zaklepat? To je ale trapné, teď ještě rušit. Nejsem příliš neodbytná?„Troufáme se, protože důvěřujeme“, napadlo mě. To mi dodalo odvahu. Zaklepala jsem a skutečně - dveře se otevřely!Zbytek dopovím rychle. Ano, měli růžové bikiny. Bohužel ale měli bankomat už vypnutý a já neměla dostatečnou hotovost. 

Milost a trápení

Tak blízko cíle jsem to musela vzdát. Někdo jednou řekl, že Schonstatt je „milost a trápení“. Počítáme s Božím působením – i v maličkostech – ale musíme se také sami snažit. Takže jsem tam další den musela jít znovu. 

Ještě jedno dítě

Čerpáme z toho příliš štěstí? 

Vlastně bylo u nás všechno perfektní: Krásný dům, dobrá práce a tři zdravé děti. Přesto jsme zatoužili po čtvrtém dítěti. 

Neodbytné myšlenky

Brzy poté jsem otěhotněla a velmi jsme se těšili. Přesto mě stále častěji napadalo, jestli je všechno v pořádku a naše dítě je zdravé. V průběhu roku jsem vyslechla mnoho ošklivých historek a zjistila jsem, že mě nenechávají v klidu. Napadaly mě neodbytné myšlenky: Nepokouším štěstí, když trvám na dalším dítěti?

Brzo mi bylo jasné, že takhle to dál nejde. Pak jsem našla překrásnou novenu pro nastávající maminky. Tu jsem se modlila po devět týdnů. Postupně jsem zjistila, že jsem klidnější a nabývám důvěru. Najednou už pro mě nebylo tak důležité to, co by se mohlo stát. Najednou mi bylo jasné, že dítě je veliký dar a dary se nedají plánovat, ale jen přijmout.

Samozřejmě, že si nikdo nepřeje postižené dítě, ale šlo mi o to změnit vlastní vnitřní postoj. Svěřovali jsme své dítě stále znovu do rukou Panny Marie. A jsme nyní za všechny čtyři velice vděčni.

Vyprávění rodin, FAB 3/04, překlad Jana L.